Regionální novinářská cena 2009 v Česku

Ve dnech 27. a 28. listopadu byla udělena letošní Regionální novinářská cena v Táboře. Oceněn byl Jaroslav Nedvěd z MF Dnes - Plzeň za svůj článek "Příběh indiána přemohl strach z estébáků", který vyšel 24. října 2009 v MF Dnes - Plzeň.

Oficiální vyhlášení ceny zahrnovalo i zajímavý program za účasti expertů z oboru a dalších regionálních žurnalistů. Po udělení ceny vítězi se konala diskuze na téma „Média a peníze. Vliv finanční krize a hospodářských tlaků na žurnalisty“. Diskuze se účastnila paní Ludmila Rakušanová z Vltava-Labe-Press, pan Josef Šorfa z MF Dnes Karlovy Vary a pan Helmuth Rucker z Passauer Neue Presse.

Druhý den akce se konalo několik workshopů pro novináře pod vedením žurnalistů z týdeníku Respekt a mluvčího zastoupení Evropské komise v ČR. Témata workshopů byla koncipována tak, aby zaujala žurnalisty všeobecně i specificky žurnalisty z regionů: hledání témat v regionech, jak napsat dobrou reportáž, základy fotografie, obraz, zvuk a text nejen z Bruselu.

Rozhovor se zástupcem šéfredaktora pro regionální redakce MF Dnes, Petrem Orálkem

KAS: Jak si vysvětlujete úspěch MF Dnes v posledním ročníku Regionalní novinářské ceny?

Orálek: "I když je MF DNES především celostátní deník, regionální zpravodajství je jednou z jeho nejdůležitějších součástí. Na jeho kvalitu klademe velký důraz. V našich čtrnácti regionálních redakcích pracuje asi 150 redaktorů a je mezi nimi spousta výborných novinářů. Dokáží nejen popisovat dění v daném kraji, ale i odhalovat nepravosti na komunální úrovni, přinášet čtenářům lidské příběhy či se vracet k nedávné historii a psát o ní ve vztahu k dnešnímu dění. Pro to všechno mají prostor v regionálních přílohách MF DNES. Osobně jejich každodenní práci velmi oceňuji - i vzhledem k tomu, že mají často složitější podmínky než kolegové v centrální redakci MF DNES. A těší mě, že podobný pocit z jejich článků mají i porotci Regionální novinářské ceny, u kterých redaktoři regionálních redakcí MF DNES pravidelně "bodují"."

KAS: Co si myslíte o Nadaci Konrada Adenauera a Regionální novinářské ceně?

Orálek: "Aktivity Nadace Konrada Adenaura směrem k regionální novinařině považuji za velmi užitečné a potřebné. Nejde jen o Regionální novinářskou cenu, ale třeba pořádání workshopů či stáží, které umožňují regionálním novinářům dál se vzdělávat a získávat další zkušenosti."

KAS: Co byste popřál Regionálni novinářské ceně a regionálnímu žurnalismu do budoucna?

Orálek: "Regionálním novinářům přeji zejména zdravé sebevědomí a hrdost na to, co dělají. Občas je cítit ze strany kolegů v celostátních redakcích určitá mírá pohrdání či podceňování jejich práce. Naprosto neprávem. Regionální novináři píší o věcech, které se běžného života lidí velmi blízce dotýkají, často mnohem více, než třeba slovní přestřelky vrcholných politiků. Pokud svou práci dělají profesionálně a odolávají tlakům v daném městě, který bývá dost silný, dokáží věci a problémy v daném místě pohnout dopředu. Sebevědomí jim bezesporu zvyšují i podobná ocenění jako je Regionální novinářská cena. Proto jí přeji dlouhý život a porotcům těžký výběr - tedy aby se jim sešlo velké množství výborných článků, že kterého bude opravdu obtížné vybrat ten nejlepší."

Tiskovou zprávu k vyhlášení regionální novinářské ceny naleznete zde >>

Vítězný text - vyšel 24.10.2009 v MF Dnes – Plzeň:

Příběh indiána přemohl strach z estébáků!

Plzeň - Nejenom vůle, podpora rodin a přátel mohly pomáhat před dvaceti roky disidentům při střetech s komunistickou mocí. Miroslav Svoboda poznal, že proti strachu z tajné policie StB může zabrat i starý indiánský příběh. Jeho sílu objevil, když jej na konci října 1989 estébáci odvezli k výslechu i se dvěma malými syny, pětiletým Josefem a Františkem, kterému ještě nebyly ani tři roky. Pro sedmadvacetiletého Miroslava Svobodu si tehdy estébáci přišli, protože se blížil 28. říjen - výročí vzniku Československa - a bylo pravděpodobné, že Svoboda s dalšími bude organizovat demonstraci v Plzni. Když tajní u Svobodů zazvonili, manželka muže zapřela. Miroslav Svoboda se však obával, že jakmile vyjde ven a objeví se v centru Plzně, seberou ho. Ostatní organizátoři už totiž byli odvezeni do vězení ve Vykmanově. Rozhodl se proto, že se dvěma mladšími syny odjede na chalupu rodičů. Když však před domem nakládal děti do auta, zastavili vedle muži v kožených bundách. „Tvrdili, že musím s nimi jet a podat vysvětlení. Říkal jsem, že nikam nepůjdu a ani nemohu, když mám s sebou malé kluky,“ vzpomíná si Svoboda. Estébáci nějakou dobu nevěděli, co si počít. Vadilo jim publikum, které zákrok na ulici sledovalo, ale i děti, se kterými nepočítali. „Nejmladší František plakal, protože vycítil, že se nejedná o nic dobrého. Povedlo se mi ho trochu utišit,“ líčí Svoboda. „Ta scéna před domem byla velmi napjatá. Měl jsem z toho hodně špatný pocit. Takový, při kterém se člověku stahuje krk,“ říká po dvaceti letech tehdy pětiletý Josef Svoboda. Na místo zákroku ale dorazily po chvíli od StB tvrdší nátury. Sebrali disidentovi doklady a natlačili jej do auta. „Po cestě mi vykládali, že dají děti do diagnostického ústavu. Odvezli mě ovšem i s nimi do sídla krajské správy SNB a nechali nás čekat ve vstupní hale. Děti byly rozrušené, s pláčem na krajíčku,“ vybavuje si Miroslav Svoboda.

Hala byla krajně deprimující. Tmavá leštěná žula, obrovské koženkové sedačky a busta zakladatele bolševické tajné policie Čeky Dzeržinského s heslem: Chladnou hlavu, planoucí srdce a naprosto čisté ruce. „Z domova jsme věděli, že ti lidé, kteří nás tam drží, nejsou dobří,“ vybavuje si Josef Svoboda. Jeho otec se snažil narychlo vymyslet, jak děti zbavit strachu. Vzpomněl si, že jim v poslední době četl příběhy o indiánském chlapci Tatankovi. Vybavil si jeden, který si Josef oblíbil. Byl to příběh, kdy se Tatanka chtěl stát mužem a musel proto ostatním mužům přinést v noci džbán čerstvé vody z hlubokého lesa. „Tatanka šel, i když se hrozně bál. Když džbán přinesl, muži vodu vypili a řekli, že ji má přinést ještě jednou. Tatankovi se zhroutil svět. Nikdo si ho ale nevšímal a on se tak moc chtěl stát mužem. Odhodlal se tedy znovu vyrazit na strašidelnou cestu. Teprve pak si mohl sednout mezi muže k ohni. Potom byl Tatanka rád, že tím dokázal projít,“ vysvětluje Miroslav Svoboda. Indiánský příběh v říjnu 1989 svým synům v sídle komunistické policie připomněl. Josefovi a Františkovi řekl, že podobnou cestou, kterou šel Tatanka pro vodu, právě teď jdou oni také. Zdůrazňoval, že musejí přestát nepříjemné věci, aby se dostali k věcem lepším. „Když jsem to vyložil, Josef ještě popotáhl, narovnal se, otřel si slzy a nadechl se. Bylo vidět, že přesně to potřeboval slyšet. Najednou byl úplně jako vyměněný. Když to viděl František, uklidnil se také. V tu chvíli jsem věděl, že máme vyhráno,“ říká Miroslav Svoboda. On i jeho synové, když každý seděl otci na jednom koleni, pak zvládli celý výslech. Byli to tři muži Svobodovi.

Článek v původním formátování naleznete zde >>