Má občanské vzdělávání v ČR budoucnost? - Auslandsbüro Tschechische Republik
Veranstaltungsberichte
Zájem o něj vzrůstá kvůli narůstajícím problémům, kterým česká demokracie čelí. Průzkumy ukazují, že čtvrtině české populace by nevadila změna režimu k autoritářské formě vládnutí. Se současnou podobou demokracie není spokojeno 47 procent občanů. Nejhorší je situace paradoxně mezi mladou generací, která již vyrosla v demokracii. Pouze dvě procenta osmnáctiletých školáků chce jít určitě k volbám. Situace je o to vážnější, že úroveň občanského vzdělání a kompetencí se u mladých lidí stále zhoršuje, na což upozornilo mezinárodní srovnání ICCS.
U příležitosti 25ti letého výročí české demokracie proto čeští poslanci ze všech demokratických politických stran diskutovali se zástupci z akademické a neziskové sféry o stavu občanského vzdělávání v ČR a možnostech rozvoje systému občanského vzdělávání. Seminář s názvem „Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty“ se konal 30. října 2014 v prostorách Poslanecké sněmovny. Organizátory byly Výbor pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu PSP ČR a Konrad-Adenauer-Stiftung. Záštitu nad seminářem převzal předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL Jiří Mihola.
Úvodem promluvil Jiří Zlatuška, předseda výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Vyzdvihl roli občanského vzdělávání jako jednoho z ústředních témat, které by mělo stát v popředí vzdělávacího systému nejen škol. Právě nyní, 25 let po Sametové revoluci je dobrá příležitost si uvědomit, že kvůli demokratickým hodnotám jsme bourali socialistický režim a na těch samých hodnotách teď stojí náš budoucí vývoj. Když v sobě ovšem nevybudujeme vztah k fungování systému, zdravý úsudek a touhu po společné práci na demokracii, ideály, o kterých byl přesvědčen již Tomáš Garrigue Masaryk, nemohou nikdy zvítězit. To všechno je potřeba vštěpovat studentům ve školách, ale i dalším lidem v různých segmentech společnosti.
Teze Jiřího Zlatušky potvrdil ve svém příspěvku i Jiří Mihola. Také on zdůraznil význam občanského vzdělávání, jakožto nástroje k podílení se občanů na spravování veřejných věcí a kultivování společnosti. Bez občanského vzdělávání jsou demokratické instituce jen prázdnými skořápkami. Za občanské vzdělávání by měl zodpovídat zejména stát a jeho orgány. Jiří Mihola proto inicioval usnesení Poslanecké sněmovny k občanskému vzdělávání, které by mělo položit rámec dalším aktivitám v této oblasti.
Politolog Tomáš Lebeda z Univerzity Palackého v Olomouci upozornil, že čeští občané mají velmi slabé znalosti o politice. Nedokáží říci, co mají mnohé státní instituce na starosti a neznají politické aktéry. Proto je pro ně problém se v politice zorientovat a vytvořit si názor založený na znalostech a ne na emocích. Obecný nezájem o tématiku občanského vzdělávání dokládá i to, že v současné době neexistuje žádný průběžný výzkum politické gramotnosti v ČR. Možnost zjistit, do jaké míry má veřejnost povědomí o současné politice a politickém životě je pouze při volbách. Od roku 2013 je nově politická gramotnost součástí akademické volební studie. Ta ukázala, že politicky nejvzdělanějšími jsou lidé od 45 do 55 let věku, tzn. generace, která byla před 25 lety hybatelem politických změn. Byla to poslední mladá generace, která byla politicky aktivní. Naopak lidé v důchodovém věku, kteří strávili velkou část svého života v komunistickém režimu, a mladí se o současnou politiku téměř nezajímají. Občanské vzdělávání bylo podle Lebedy po Sametové revoluci silně podceněno. Převažoval neoliberální názor, že se vše vyřeší samo. Občané v roce 1989 volali po demokracii, aniž by měli jasnou představu o tom, co ideál demokracie znamená. Neznalost a nepochopení ideálu demokracie panuje dodnes. Představa demokracie byla navíc značně pokřivena politickou realitou. Češi dnes netuší, jak by demokratický ideál měl vypadat, hodnotí vše podle současné praxe. Nespokojenost se současnou podobou demokracie se tak přelévá i do nedůvěry v demokracii samotnou. V tom Česká republika vykazuje zásadní rozdíl od států západní Evropy, kde si lidé jsou vědomi demokratických hodnot i přesto, že politiku kritizují. Zatímco na Západě je mnoho kritických demokratů, v postkomunistických zemích je relativně mnoho kritických nedemokratů.
Na příspěvek Tomáše Lebedy navázal Ondřej Matějka z Centra občanského vzdělávání. Upozornil, že občanské vzdělávání je v západní Evropě běžnou součástí demokratického politického systému. Například v Nizozemí, Rakousku nebo v Německu je systém občanského vzdělávání zakotven přímo v agendě vlády. V České republice žádný systém občanského vzdělávání neexistuje, není zde žádná státní instituce, která by se občanskému vzdělávání věnovala a stát neposkytuje na občanské vzdělávání finanční prostředky. Jedinými aktéry jsou univerzity, školy a neziskové organizace. Ve školách je sice vyučován předmět „občanská výchova“, ten je ale zaměřen na znalosti, nikoli dovednosti, postoje a chování žáků. Postavení tohoto předmětu je nízké, v jeho rámci nejsou na žáky kladeny příliš vysoké nároky a bojuje také s velmi nízkou hodinovou dotací a faktem, že ho ve většině případů neučí aprobovaní pedagogové. Občanské vzdělávání přitom není záležitostí jen mladé generace, je nutno věnovat náležitou pozornost i vzdělávání dospělých. V současné době jsou organizovány různé rekvalifikace, aby lidé našli větší uplatnění na trhu práce. Občanskému vzdělávání ale na tomto poli není věnováno příliš prostoru. Proto by se podle Ondřeje Matějky měl stát začít systematicky občanskému vzdělávání věnovat a zajistit potřebný právní, institucionální a finanční rámec. V postkomunistických zemích je přitom důležité diskutovat o tom, jaké jsou principy demokratického občanského vzdělávání, aby nedošlo k jeho zneužití pro propagandu a indoktrinaci. Podle Matějky by základními principy měl být zákaz prezentovat pouze jeden úhel pohledu jako ten správný (zákaz indoktrinace), diskutovat o kontroverzních tématech z různých úhlů pohledu a ty stavět proti sobě (princip kontroverznosti) a v neposlední řadě se snažit motivovat posluchače k vytváření si vlastního úsudku (princip kritického myšlení).
Zahraniční zkušenost s občanským vzděláváním představil Werner Böhler z Konrad-Adenauer-Stiftung. V úvodu citoval prezidenta Spolkové republiky Joachima Gaucka: „Demokracie se neděje sama od sebe, musíme ji naplňovat a realizovat my sami“. Němečtí občané se již po druhé světové válce přesvědčili na vlastní kůži o tom, že je demokracie zranitelná a je potřeba za ni neustále bojovat. Je proto nezbytné diskutovat o základních hodnotách, jakými jsou lidská práva, svoboda a mír, aby byly ve společnosti silně zakořeněny. Občanské vzdělávání funguje v Německu dlouhodobě a systematicky, neboť jinak nelze podle Wernera Böhlera docílit pozitivního postoje k demokracii. Jak na celostátní, tak na zemské úrovni je občanské vzdělávání součástí systému, který je propojen s občanskou společností. Občanské vzdělávání je dotováno částečně státem a částečně soukromými organizacemi. Často se lidé ptají, proč je občanské vzdělávání tak důležité a stále aktuální. Odpověď tkví ve stále nových tématech a výzvách, jakými jsou dnes stárnoucí společnost, migrace, měnící se struktury rodiny, energetická změna klimatu a další. Mimo to se obměňuje mladá generace, což je velmi důležitou pohnutkou k tomu, aby občanské vzdělávání neustávalo. Německá zkušenost ukazuje, že občanské vzdělávání pomáhá ukotvovat demokracii, přispívá ke stabilitě režimu, umožňuje aktivní participaci občanů na politickém životě a zároveň lze díky důsledně vybudované struktuře občanského vzdělávání snadněji zareagovat na aktuální společenské problémy.
V následné diskuzi se ke konceptu občanského vzdělávání vyjádřili i poslanci Helena Langšádlová z TOP 09, Petr Kořenek z ČSSD a Pavel Blažek z ODS. Všichni se shodli na důležitosti občanského vzdělávání, bez kterého nemůže demokracie dlouhodobě existovat.
