Od svého nástupu do úřadu v prosinci 2025 dala vláda své záměry jasně najevo. Ministr zahraničí Petr Macinka („Motoristé“) se setkal se svým čínským protějškem Wang Iem, zatímco Okamura, který je nyní předsedou Poslanecké sněmovny, odcestoval v červenci 2026 do Číny a stal se tak po letech prvním českým předsedou parlamentní komory, jenž vykonal návštěvu na této úrovni. Vláda tento posun prezentuje jako návrat k pragmatické zahraniční politice, která údajně nahrazuje hodnotově orientovaný přístup svých předchůdců silnějším zaměřením na české ekonomické zájmy.
Co však tento pragmatismus přesně znamená? Tato otázka je důležitá, protože i předchozí vláda udržovala s Pekingem omezené kontakty, zatímco česká spolupráce s Tchaj-wanem – novou koalicí často vykreslovaná jako výraz hodnotové diplomacie – stále více zahrnuje oblasti, jako jsou investice, technologie a výzkum.Zároveň zmizely některé z nejsilnějších ekonomických zájmů, které kdysi české politiky motivovaly k pěstování vztahů s Čínou. Česká politika vůči Číně se v průběhu posledního desetiletí opakovaně měnila a spolu s ní se vyvíjely i ekonomické zájmy a bezpečnostní úvahy.
Od lidských práv k čínskému investičnímu boomu
Od doby, kdy Václav Havel po roce 1989 učinil lidská práva, Tibet a vztahy s Tchaj-wanem ústředními tématy české zahraniční politiky, jsou vztahy s Pekingem opakujícím se zdrojem vnitropolitických kontroverzí. Známý střet mezi ekonomickými zájmy a politickými hodnotami se však neomezoval jen na neshody mezi Havlem a Milošem Zemanem (3. prezidentem České republiky v letech 2013–2023 a předsedou vlády v letech 1998–2002): v roce 2012 kritizoval premiér Petr Nečas ze středopravicové ODS to, co nazval „dalajlamismem“ (kultem dalajlamy), a argumentoval, že přehnaná veřejná podpora tibetského duchovního vůdce by mohla poškodit český export do Číny. Jeho výroky vyvolaly spor s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem,který význam lidských práv v české zahraniční politice hájil.
Zeman ekonomický argument posunul dále po svém nástupu do prezidentského úřadu v roce 2013. Během své návštěvy Číny v roce 2014 vykreslil Českou republiku jako zemi, která se chce Čínou spíše inspirovat, než aby ji poučovala, a čínské státní televizi řekl, že se přijel učit, jak podpořit hospodářský růst a „stabilizovat společnost“. K jeho sbližování došlo v době, kdy dlouhodobý optimismus Západu vůči Číně narážel na své limity. Si Ťin-pching upevnil svou politickou moc a zpřísnil represe, zatímco zahraniční společnosti si stále častěji stěžovaly na diskriminační přístup na trh, vynucené transfery technologií a průmyslovou politiku zvýhodňující čínské konkurenty. Zeman přesto ve svém kurzu pokračoval, což vyvrcholilo Siovou státní návštěvou Prahy v březnu 2016 a navázáním česko-čínského strategického partnerství. Neobvykle okázalou návštěvu provázely protesty a střety mezi kritiky Pekingu a mobilizovanými čínskými příznivci, stejně jako kontroverzní policejní zásahy proti demonstrantům mávajícím tibetskými vlajkami.
Za touto politikou stály ekonomické zájmy. Skupina PPF, jedna z největších českých soukromých investičních skupin, vybudovala v Číně prostřednictvím společnosti Home Credit rozsáhlý byznys v oblasti spotřebitelských úvěrů. Expanze společnosti částečně závisela na licencích a dalších rozhodnutích čínských úřadů, což jí dávalo jasný zájem na dobrých politických vztazích. Stejně hmatatelný zájem na čínském trhu měla i Škoda Auto. Na vrcholu tam prodávala více než 300 000 vozů ročně, čímž se Čína stala jejím největším jednotlivým trhem.
Nejviditelnějším symbolem tohoto sbližování byly aktivity společnosti CEFC China Energy v České republice.Od roku 2015 zahájil tento do té doby málo známý čínský konglomerát ostře sledovanou nákupní ofenzivu a získal podíly v českých nemovitostech, fotbalovém klubu Slavia Praha, pivovaru, letecké společnosti a mediální firmě. Tyto akvizice byly prezentovány jako začátek mnohem větší vlny čínských investic. Aktivity CEFC měly politickou i ekonomickou povahu. Společnost si vybudovala rozsáhlou síť kontaktů mezi českou politickou elitou a zaměstnávala bývalé politiky a státní úředníky, přičemž evropské aktivity firmy v Praze vedl bývalý ministr obrany a blízký Zemanův spojenec Jaroslav Tvrdík. Sám předseda představenstva CEFC Jie Ťien-ming se stal jedním ze Zemanových ekonomických poradců.
V té době se již CEFC potýkala s obrovskými dluhy. Velká část toho, co bylo v České republice prezentováno jako čínské investice, spočívala spíše v akvizicích než v budování nových výrobních kapacit, zatímco mnoho větších investičních slibů se nikdy neuskutečnilo. Po zmizení Jie Ťien-minga ztratila společnost přístup k financování a rychle se zhroutila. Její nejdůležitější česká aktiva nakonec převzal čínský státní konglomerát CITIC, čímž se z toho, co bylo kdysi prezentováno jako vlajková loď soukromých čínských investic, stalo portfolio v konečném důsledku ovládané čínským státem.
Zpět k Home Creditu: tato společnost se vydala jinou cestou, ačkoli i její aktivity ukázaly, jak úzce se byznys a politika propojily. Role PPF v Zemanově vstřícnosti vůči Pekingu se naplno projevila v roce 2014, kdy její majitel Petr Kellner doprovázel prezidenta na setkání se Si Ťin-pchingem a Zeman se z Číny vrátil letadlem zajištěným skupinou PPF.
V roce 2019 novináři odhalili, že si Home Credit najal PR agenturu na podporu pozitivnějšího mediálního obrazu Číny, mimo jiné prostřednictvím projektu „Sinoskop“ – údajně nezávislé platformy vytvořené především jako protiváha k projektu „Sinopsis“, který založili sinologové z Univerzity Karlovy, aby v reakci na Zemanovo sbližování s Pekingem vnesli do veřejné debaty svou odbornost. Společnost tak fakticky převzala úkoly běžně spojované s propagandistickým aparátem Pekingu. Home Credit také podepsal kontroverzní sponzorskou smlouvu s Univerzitou Karlovou obsahující doložku zakazující oběma stranám poškozovat pověst té druhé,což vyvolalo obavy, že jejím cílem je umlčet akademiky spojené se Sinopsis. Společnost po protestech od smlouvy odstoupila a později projektu Sinopsis pohrozila právními kroky. Tyto snahy z velké části selhaly a vyvolaly značnou negativní publicitu.
Mezitím se podnikání Home Creditu v Číně zhoršovalo i v důsledku přísnější regulace, domácí konkurence a rostoucích ztrát. Po letech stahování se z trhu PPF svou někdejší zahraniční vlajkovou loď v roce 2025 konečně prodala za zlomek její někdejší hodnoty. V té době už z ekonomických nadějí, které provázely sbližování v Zemanově éře, zbylo jen velmi málo. Z oznámených čínských investic se uskutečnil jen zlomek,velká část kapitálu, který skutečně dorazil, směřovala do stávajících aktiv a CEFC – vlajková loď celé iniciativy – skončila finančním kolapsem. Dokonce i sám Zeman v roce 2019 označil absenci velkých čínských investorů za „kaňku na česko-čínské spolupráci“ a připustil, že investice zůstaly „velmi, velmi malé“. Tato zkušenost také přispěla k prudkému zhoršení obrazu Číny a ke skeptickému postoji české veřejnosti vůči užší spolupráci s Pekingem.
Bezpečnostní obavy a Tchaj-wan
Jakmile se naděje na čínské investice z velké části rozplynuly, začaly se k rizikům spojeným s Pekingem stále otevřeněji vyjadřovat i české bezpečnostní složky. Zpravodajské služby opakovaně varovaly před čínskou špionáží a vlivovými operacemi. V prosinci 2018 vydal Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB) varování před používáním technologií společností Huawei a ZTE. Význam tohoto varování nespočíval jen v jeho načasování, ale i v jeho odůvodnění. Nešlo ani tak o technické otázky; NÚKIB spíše označil za hrozbu čínský politický a právní systém, zejména zákony zavazující čínské společnosti ke spolupráci se státními zpravodajskými službami. Tento přístup – hodnocení dodavatelů s ohledem na politické prostředí, v němž působí – se později stal středobodem širší evropské debaty o rizikových dodavatelích 5G sítí. Zeman toto varování ostře kritizoval.
Dalším ohniskem konfliktu se stal Tchaj-wan. Poté, co Praha v roce 2019 ukončila sesterskou smlouvu s Pekingem kvůli sporu o doložku jedné Číny, pokusily se čínské úřady přimět město ke změně kurzu, mimo jiné zrušením vystoupení českých kulturních institucí v Číně. Tato odvetná opatření vzbudila velkou pozornost,rozhodnutí vedení města však zvrátit nedokázala.
Ještě silnější tlak následoval, když cestu na Tchaj-wan zvažoval předseda Senátu Jaroslav Kubera. Proti cestě se postavilo jak čínské velvyslanectví, tak Zeman, přičemž prezident argumentoval, že by poškodila české ekonomické zájmy. V dopise z čínského velvyslanectví, který byl Kuberovi doručen prostřednictvím Kanceláře prezidenta republiky, bylo vyhrožováno odvetnými opatřeními proti českým firmám působícím v Číně, včetně Škody a Home Creditu. Zemanova kancelář přidala vlastní varování, že by návštěva mohla zmrazit česko-čínské vztahy na celé roky. Kubera v lednu 2020 náhle zemřel, jen několik dní po schůzce na čínské ambasádě, což přiživilo spekulace, že k jeho smrti mohl přispět tlak, kterému byl vystaven, ačkoli taková souvislost nebyla nikdy prokázána. Jeho nástupce Miloš Vystrčil se následně rozhodl návštěvu uskutečnit a jako hlavní důvod svého rozhodnutí uvedl právě tlak vyvíjený Pekingem a Pražským hradem.
Vystrčilova cesta v srpnu 2020 vyvolala v Pekingu prudký hněv a ministr zahraničí Wang I varoval, že český předseda Senátu za návštěvu „zaplatí vysokou cenu“. Cesta však poukázala na důležitý rys české zahraniční politiky: vláda nekontroluje veškeré politické kontakty na vysoké úrovni v zahraničí. V té době byl premiérem Andrej Babiš a jeho vláda Vystrčilovu cestu nepodpořila, ačkoli Babiš později Wangovu výhrůžku odmítl jako nepřiměřenou. Situace se změnila po nástupu Petra Fialy do úřadu v prosinci 2021. Jeho vláda zaujala ke spolupráci s Tchaj-wanem výrazně pozitivnější postoj, i když nejviditelnější politické kontakty na vysoké úrovni i nadále udržoval spíše parlament než exekutiva. Na Vystrčilovu iniciativu navázala v březnu 2023 předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, přední osobnost vládní koalice, která na Tchaj-wan odcestovala s početnou parlamentní a podnikatelskou delegací. Samotná vláda se srovnatelným návštěvám na vysoké úrovni vyhýbala, i když se praktická spolupráce s Tchaj-wanem rozšiřovala.
Pokud jde o Čínu, Fialova vláda prosazovala spíše opatrnou než izolacionistickou politiku. Ruská invaze na Ukrajinu posílila bezpečnostní obavy, které se rýsovaly již dříve. Bezpečnostní strategie České republiky z roku 2023 označila Čínu za výzvu pro mezinárodní řád a konstatovala, že Peking a Moskva sdílejí zájem na oslabování demokratických zemí. Politická podpora Číny Rusku a čínské dodávky zboží dvojího užití posilující ruskou vojensko-průmyslovou základnu tyto obavy podtrhly. Válka však nevyvolala zásadní přehodnocení postoje České republiky k Číně; spor o Huawei, kolaps CEFC, varování zpravodajských služeb i konfrontace kvůli Tchaj-wanu předcházely únoru 2022.
Tyto obavy ani nezabránily vládě ve snaze obnovit politický dialog s Pekingem. Poradce pro národní bezpečnost Tomáš Pojar, klíčová postava zahraniční politiky Fialovy vlády, odcestoval v listopadu 2023 do Pekingu a setkal se s Wang Iem. Pojar později popsal účel návštěvy jako snahu zklidnit napětí a obnovit vztahy narušené pandemií a politickými změnami v Praze, přičemž argumentoval, že Česká republika potřebuje přímé vztahy s tak mocnou zemí, jakou je Čína. Ministr zahraničí Jan Lipavský se s Wangem setkal v únoru 2025. Vláda se tak snažila snižovat bezpečnostní rizika a strategické závislosti, zatímco udržovala diplomatické a ekonomické kanály otevřené.
Čeho se jí však dosáhnout nepodařilo, byla slibovaná jasná linie v politice vůči Číně. Programové prohlášení vlády z roku 2021 počítalo s komplexní revizí vztahů jak s Ruskem, tak s Čínou. Zatímco revize vztahů s Ruskem vyústila ve formální zprávu přijatou vládou v roce 2023, žádný odpovídající dokument o Číně se nikdy neobjevil. V květnu 2025 však Lipavský tvrdil, že revize vztahů s Čínou proběhla samotným způsobem, jakým vláda s Pekingem komunikovala a jednala, a dodal, že „skutečně není důležité“, zda bude nakonec předložen písemný dokument, či nikoli. Uvedl, že vládu bude informovat ústně. Česká politika se v praxi nepochybně změnila, slibovaný oficiální rámec pro vztahy s Čínou však nikdy nevznikl.
Návrat „pragmatismu“
Na tomto pozadí je tvrzení Babišovy vlády, že obnovuje pragmatismus, méně jednoznačné, než se na první pohled zdá. Jak bylo ukázáno, již Fialova vláda udržovala dialog s Pekingem, zatímco mnoho údajně hodnotově orientovaných iniciativ vůči Tchaj-wanu vzešlo spíše z parlamentu než z kabinetu.
Tento rozpor se stal obzvláště patrným na jaře 2026, kdy Vystrčil oznámil svou druhou návštěvu Tchaj-wanu.Vláda odmítla delegaci poskytnout vládní letoun, čímž se cesta proměnila ve stranickopolitický spor. Babiš toto rozhodnutí hájil s tím, že jeho vláda bude prosazovat pragmatickou, nikoli hodnotově orientovanou zahraniční politiku, která podle jeho názoru přinesla jen malý užitek a poškodila české firmy.
Babišův zájem o Čínu může mít i ekonomický rozměr. V dubnu 2026 upozornil český týdeník Respekt na aktivity společnosti Agrotec, dceřiné firmy koncernu Agrofert (Babiš vložil svou společnost Agrofert do svěřenského fondu, a oficiálně tak již nemá žádný vliv na její řízení; Evropská komise však toto řešení neuznává jako dostatečné), která rozšířila své podnikání o prodej automobilů montovaných v Itálii – tvořených z velké části čínskými komponenty – a zkoumala možnosti spojené s cenově dostupnými čínskými elektromobily. Zpráva nastolila otázku, zda tyto zájmy nemohly hrát roli v Babišově postoji ke vztahům mezi Čínou a Tchaj-wanem. Ačkoli pro takovou souvislost neexistují žádné důkazy, tento případ činí otázku, čí ekonomické zájmy nový pragmatismus zastupuje, o to naléhavější.
Ekonomické aspekty česko-tchajwanských vztahů ztěžují udržení striktního rozlišení mezi hodnotami a ekonomickými zájmy. Tchajwanské společnosti jsou v České republice dlouhodobě významnými investory a spolupráce se rozšířila do oblasti polovodičů a dalších špičkových technologií. Vzniklo několik česko-tchajwanských výzkumných a školicích center, zatímco české firmy a univerzity se stále více zapojují do evropského polovodičového ekosystému, který se rozvíjí kolem nového závodu společnosti TSMC v Drážďanech. Akademické vazby rovněž nabyly na významu prostřednictvím výzkumných partnerství,výměnných programů a specializovaného vzdělávání.
Během Vystrčilovy červnové návštěvy Tchaj-wan také oznámil, že v rámci svého stávajícího investičního fondu pro střední a východní Evropu vyčlení dalších 50 milionů eur speciálně pro česko-tchajwanské projekty.Nakolik se tyto prostředky promění ve skutečné investice, se teprve ukáže. Obecně však platí, že stávající tchajwanská přítomnost ve zpracovatelském průmyslu, spolupráce v polovodičovém sektoru a rostoucí výzkumné vazby neumožňují redukovat angažovanost vůči Tchaj-wanu na symbolickou či hodnotovou diplomacii.
Jen několik týdnů po Vystrčilově návratu z Tchaj-wanu odcestoval do Číny Okamura. Jako předseda českého parlamentu se v doprovodu podnikatelské delegace setkal s Čao Le-ťim, Wang Chu-ningem a dalšími vysokými představiteli. Tématy jednání byly cestovní ruch, přímé lety a hospodářská spolupráce, ačkoli nebyly oznámeny žádné významné nové investice ani obchodní dohody.
Politické poselství bylo naopak jasnější. Okamura obvinil předchozí vládu, že bilaterální vztahy „zničila a zruinovala“, a svou návštěvu prezentoval jako příležitost k nápravě škod. Ještě důležitější bylo, že čínským médiím prohlásil, že za současné vlády se neuskuteční žádné oficiální návštěvy českých představitelů na Tchaj-wanu – což je příslib jdoucí nad rámec požadavků stávající české politiky jedné Číny. Výslovně také potvrdil strategické partnerství navázané Zemanem a Si Ťin-pchingem v roce 2016 a označil je za důležitý pilíř vzájemných vztahů. Čínští představitelé uvítali „pozitivní a pragmatický“ přístup nové vlády, jinak se však soustředili na známá témata bilaterální spolupráce a respektování klíčových zájmů Číny, zejména pokud jde o Tchaj-wan. Ačkoli návštěva pomohla obnovit politické kontakty, zůstalo nejasné, jaký ekonomický přínos bude Česká republika z tohoto sblížení mít.
Kde leží ekonomické zájmy?
Tato nejistota je důležitá, protože ekonomické základy českých vztahů s Čínou se od Zemanovy éry podstatně změnily. Ačkoli Čína zůstává významným obchodním partnerem, tento vztah je mimořádně asymetrický. V roce 2025 dovezla Česká republika z Číny zboží v hodnotě zhruba 40,5 miliardy amerických dolarů, zatímco export opačným směrem činil pouhých 3,2 miliardy dolarů. Čína se podílela na českém dovozu zboží 16,1 %,ale na vývozu jen 1,1 %. Její ekonomický význam tak spočívá mnohem více v zásobování české ekonomiky elektronikou, stroji, komponenty a spotřebním zbožím než v tom, že by sloužila jako významný exportní trh pro české výrobky.
Společnosti, které kdysi pěstovaly vazby s Pekingem, od té doby změnily kurz. PPF se z Číny stáhla v roce 2025, zatímco Škoda v roce 2026 oznámila ukončení svých prodejních aktivit v Číně. Poté, co tam na vrcholu prodávala více než 300 000 vozů ročně, dodala společnost v roce 2025 jen asi 15 000 automobilů. Tento propad nebyl pouze důsledkem česko-čínské politiky. Samotný čínský automobilový trh se dramaticky proměnil: domácí výrobci se stali silnými konkurenty a masová výroba elektromobilů toto odvětví od základu změnila.
Česká závislost na Číně prochází z velké části evropskými dodavatelskými řetězci, nikoli přímým obchodem.Česká automobilka může například odebírat součástku od evropského dodavatele, který je zase odkázán na díly či materiály dovezené z Číny. Tato závislost proto není v bilaterálních obchodních statistikách plně patrná.Studie Michala Hrubého a Stanislava Šarocha z roku 2025 odhaduje, že závislost českého automobilového průmyslu na čínských vstupech dosáhla v roce 2020 při započtení těchto nepřímých vazeb 5,6 % – což je téměř o 60 % více, než by naznačovaly samotné přímé obchodní toky. Autoři rovněž vyzdvihují baterie jako klíčový zdroj této závislosti vzhledem k tomu, že domácí bateriový průmysl je velmi omezený.
Tchaj-wan vykazuje téměř opačný vzorec: jeho celkový podíl na českém obchodě je mnohem menší, avšak tchajwanské firmy vybudovaly v České republice značnou výrobní přítomnost a stále více se zapojují do technologické spolupráce. Ekonomické vztahy s Čínou a Tchaj-wanem se od sebe liší, navzájem se však nevylučují. Čína hraje významnou roli prostřednictvím dovozu, dodavatelských řetězců a nepřímých závislostí,zatímco Tchaj-wan kombinuje obchod s přímými investicemi a spoluprací ve strategicky důležitých odvětvích.
V důsledku toho je ekonomické zdůvodnění politického sbližování s Pekingem méně zřejmé než v Zemanových letech. V současnosti neexistují žádné velké české společnosti s aktivitami v Číně srovnatelnými s PPF nebo Škodou v dobách jejich největší slávy. Lepší politické vztahy mohou prospět jednotlivým firmám,cestovnímu ruchu nebo dopravnímu spojení, nemělo by se z toho však vyvozovat, že politické sblížení s Pekingem podstatně zlepší celkovou ekonomickou výkonnost České republiky.
Existuje ještě jedno omezení, které bilaterální diplomacie nedokáže překonat. Mnohá rozhodnutí, která v současnosti utvářejí české ekonomické vztahy s Čínou – od opatření na ochranu obchodu přes prověřování investic až po bezpečnost dodavatelských řetězců –, se přijímají na evropské úrovni. Praha sice může usnadňovat obchodní kontakty a podporovat české podniky, nemůže však samostatně stanovovat podmínky ekonomických vztahů Evropy s Čínou.
Co vyžaduje pragmatismus?
Rétorika Babišovy vlády o obnovení pragmatismu spočívá na poněkud zastaralém chápání toho, co dnes ekonomický pragmatismus vůči Číně znamená. Napříč Evropou se debata posunula za předpoklad, že užší politické vazby a hlubší ekonomická angažovanost automaticky slouží národním ekonomickým zájmům.Dokonce i Německo, jehož obchodní zájmy v Číně daleko převyšují ty české, postavilo v roce 2023 ve své první komplexní strategii vůči Číně do centra pozornosti „snižování rizik“ (de-risking) a „odolnost“, přičemž výslovně odmítlo ekonomické oddělení (decoupling). EU zaujala tentýž základní přístup a usiluje o udržení obchodu a spolupráce s Čínou při současném omezování kritických závislostí, které by se mohly stát ekonomickými či bezpečnostními slabinami.
Důvody tohoto posunu jsou stále zřejmější. Čínské vývozní kontroly vzácných zemin a permanentních magnetů v rámci programu „Made in China 2025“ způsobily tak vážný nedostatek, že několik evropských dodavatelů automobilového průmyslu muselo zastavit výrobu – což je příklad toho, jak se nadměrná závislost v dodavatelském řetězci může přímo promítnout do narušení průmyslové výroby. Konkurence ze strany čínských výrobců elektromobilů a baterií rovněž přetváří automobilový průmysl, na němž je Česká republika silně závislá. Telekomunikace, kritická infrastruktura, citlivé technologie a určité formy výzkumné spolupráce vyvolávají další bezpečnostní otázky, které nelze hodnotit pouze na základě bezprostředního ekonomického zisku.
Za těmito jednotlivými problémy se skrývá zásadnější rozdíl, který evropská politika vůči Číně nebrala dostatečně vážně. Čínská lidová republika je státem jedné strany, v němž komunistická strana vykonává komplexní kontrolu nad ekonomikou i společností. Hranice mezi obchodní činností, průmyslovou politikou a národní bezpečností jsou plynulé a výrazně se liší od poměrů v evropských demokraciích. To neznamená, že každá čínská společnost jedná na pokyn strany, ani to neznemožňuje oboustranně výhodné obchodní vztahy.Znamená to však, že k ekonomickým vztahům nelze přistupovat jako k něčemu, co je do značné míry odděleno od politiky. Ochota Pekingu vyhrožovat při politických sporech – včetně sporů ohledně Tchaj-wanu – ekonomickými odvetnými opatřeními je toho obzvláště jasným dokladem.
Pro Českou republiku nic z toho není argumentem pro to, aby se Číně vyhýbala. Udržování diplomatických kanálů s Pekingem dává smysl a obchod s Čínou zůstane pro českou i evropskou ekonomiku nadále důležitý.Pragmatická politika však musí brát v úvahu také závislosti, technologickou konkurenceschopnost,bezpečnostní rizika a možnost ekonomicko-politického nátlaku. Mnohé z těchto výzev lze řešit pouze společně s ostatními členskými státy EU.
Skutečnou zkouškou pro Babišovu vládu proto není to, zda dokáže zlepšit vztahy s Pekingem. To je poměrně snadné. Otázkou spíše je, co Česká republika od tohoto kroku očekává a co je ochotna nabídnout na oplátku.Pokud lepší vztahy znamenají omezení spolupráce s Tchaj-wanem nebo přehlížení dlouhodobých ekonomických a bezpečnostních rizik, měly by být očekávané přínosy dostatečně velké, aby tato rizika ospravedlnily. Jinak nový pragmatismus riskuje opakování ústřední chyby dřívějšího sbližování: považovat lepší politické vztahy s Pekingem za ekonomický úspěch samy o sobě.
Viz také: https://sinopsis.cz/en/