Příspěvky k akcím

Hledání české identity

od Alena Resl

Schované elity v české společnosti

Dne 22. 4. 2015 se v Centru současného umění DOX uskutečnila v pořadí druhá debata z cyklu „Hledání české identity“, kterou uspořádal Konrad-Adenauer-Stiftung ve spolupráci s Platformou evropské paměti a svědomí. Debata nesla podtitul „Elity versus vzory“, debatující hledali současné vzory a elity českého národa.

Jako diskutující vystoupil prof. PhDr. Jan Sokol, Ph.D., CSc., proděkan pro vnější vztahy na FHS UK, Mgr. Jana Adamcová, odborná poradkyně místopředsedy vlády pro vědu a výzkum, doc. Mgr. Pavel Stopka, Ph.D. z centra BIOCEV a Mgr. Neela Winkelmannová, Ph.D., výkonná ředitelka Platformy evropské paměti a svědomí. Moderace diskuze se ujal Jan Urban z New York University.

Hned na začátku byla diskutujícím položena otázka, jak si elitu představují a jak se elita pozná. Kromě Jana Sokola se všichni shodli na charakteristice elit jako lidí, kteří nesou pozitivní hodnoty, mají dovednosti, navíc jsou slušní a mají pokoru. Jan Sokol definoval elity pomocí sociologického vymezení, ve kterém se jedná mimo jiné o vysokoškolsky vzdělané lidi s vysokými platy. Dle něj je pojem elita zavádějící a v dalším průběhu diskuze na tento problém upozorňoval a vyvarovával se jeho užití.

Řešila se problematika přirozených a nepřirozených elit. Neela Winkelmannová zmínila historický pohled na elity. Proti přirozeným elitám vystartovali nacisté i komunisté. Nyní je vnímání elit posunuté. Jako elity jsou často vnímány lidé vládnoucí velkou ekonomickou mocí, ale nikoho již nezajímá, jak k penězům přišli. Naopak chybí prezentace vědeckých osobností.

Diskutující došli ke shodě v odpovědi na otázku, zda politici patří do elity. Dle Jany Adamcové je ve společnosti málo hodnototvorných politiků, kteří by si uvědomovali svou roli vzoru. Neela Winkelmannová přišla s návrhem zatraktivnit politickou profesi zvýšením platů politiků. Politik by svou podstatou měl být elitou, elity jsou ale často schované v soukromé sféře, kde dostávají vyšší plat, než jaký by mohli získat jako politici. Proti tomuto návrhu se ohradil Jan Sokol, jenž poznamenal, že na pracovišti s vysokými platy jsou větší nesváry, než na pracovišti s platy nízkými, kde je naopak lepší kolektiv. K přirovnání politiků k elitám dodal, že slušní lidé z politiky vypadli.

V průběhu debaty byl také prostor na dotazy z řad publika. První otázka se týkala vzdělávání a rozvoje elit. Jan Sokol upozornil, že nelze někoho vychovávat k elitě, že není možné nějaké děti vybrat a vychovat z nich elity. Pavel Stopka poukázal na význam rodin a na výrazně podceňovaný první stupeň základních škol. Je důležité, aby měl rodič na své dítě čas, je tedy nutná investice do rodičů i učitelů. Neela Winkelmannová podotkla, že opomíjíme vzdělávání vysoce nadaných. Chybí nám speciální školy a speciální podpora těmto dětem. Když nebudeme vzdělávat elity, nevytvoříme tak domácí know-how.

Diskuze se stočila i na téma národnostních menšin, konkrétně na romskou problematiku. Neela Winkelmannová připomněla, že romské děti se už dopředu segregují do zvláštních škol, kde se učí dvakrát pomaleji. Pavel Stopka vidí možné řešení problému s menšinami v zakládání komunitních center. S tím souhlasila také Jana Adamcová, která uvedla příklad z izraelské univerzity ležící mezi dvěma nejhoršíma čtvrťma, kde musí každý student odpracovat několik hodin týdně právě v místních komunitních centrech.

Tématem bylo i vysokoškolské vzdělávání. Podle Neely Winkelmannové máme malý počet vysokoškolsky vzdělaných a navíc nám chybí vzdělávání k občanskému soužití a aktivní participace na dění. Jan Sokol oponoval, že 25 % vysokoškolsky vzdělaných je od roku 1990, kdy bylo pouhých 10 % vysokoškolsky vzdělaných, obrovský výkon.

Byla položena i otázka na potřebu vzorů v dnešní společnosti. Zde panovala opět shoda všech debatujících. Vzory jsou nezbytná součást našeho individuálního rozvoje. Potřebujeme je pro naše děti i pro nás jako ideály. Kdybychom vzory neměli, neměli bychom elity.

Závěr debaty byl věnován úvaze nad dvěma velkými vlnami emigrace, které nás postihli před a po druhé světové válce. Kvůli nim zmizela z české společnosti celá generace tvůrčích lidí, tito lidé u nás nemohli nikoho vychovat, vznikla tak diskontinuita. Příkladem je i dnešní Rusko, odkud samostatně myslící lidé odešli na Západ.

Záznam debaty můžete shlédnout na webových stánkách České televize.

zde

Sdílet