Příspěvky k akcím

Třetí Evropský den na VŠE vyvolal vášnivou debatu o paktu Euro plus a Evropském stabilizačním mechanismu

Interview s Pavlem Mertlíkem o výhodách a nevýhodách paktu Euro plus a ESM pro ČR

Tři dny po přijetí paktu Euro plus a Evropského stabilizačního mechanismu diskutovali čeští úředníci, ekonomičtí experti a studenti během třetího Evropského dne na VŠE o pozici a perspektivách ČR v Evropské unii. Zejména rozhodnutí české vlády se k paktu nepřidat vyvolalo vášnivou debatu. Pavel Mertlík, přední český ekonomem a bývalý ministr financí analyzuje pro KAS současnou situaci ČR:

Alena Falathová (KAS): Pane Mertlíku, jak hodnotíte nový Evropský stabilizační mechanismu a pakt Euro plus? Bylo by dle Vašeho názoru z pohledu České republiky výhodné k některému z nich přistoupit?

Pavel Mertlík (ředitel týmu ekonomický výzkum, Raiffeisen Bank): Z mého pohledu je mnohem důležitější Evropský stabilizační mechanismus (ESM). ESM je finanční instituce, která bude vybavena příslušnými finančními prostředky, které převezme ze svého dočasného předchůdce Evropské facility finanční stability (EFSF). ESM funguje v principu jako jakási pojišťovna, která pomůže zemím, které se k němu přidají v situaci, kdy se dostanou do něčeho, co nedokáží fiskálně a finančně vyřešit samy. Tyto země tak budou mít určitou institucionální oporu ještě předtím, než přijde Mezinárodní měnový fond jako poslední možná záchrana. Z tohoto pohledu si myslím, že uvažovat o vstupu do ESM smysl má. Jsem docela zvědavý na situaci ve Švédsku. Švédsko je v takové zvláštní pozici, protože se spolu s Polskem připojilo do stávajícího prvního záchranného valu EFSF. Nebylo by proto příliš logické, aby v tom druhém již nebylo. ESM přikládám velký význam, protože tato instituce bude mít své peníze a bude hrát určitou zjevnou roli.

Co se týče samotného paktu, zde jsem trošku skeptický, protože jeho institucionální základnou je opět dohoda, v tomto případě velmi vágně sankcionovaná. Šéfové vlád příslušných zemí se jednou do roka sejdou, poreferují o tom, co udělali v příslušných směrech a vzájemně se pochválí, nebo si naopak vytknou různé nedostatky. Budou-li mít všichni, nebo kritická masa zúčastněných dobrou vůli, tak to může fungovat, ale také nemusí. Víme, jak to bývá, když jsme pod tlakem. Když jsme pod tlakem, tak plníme věci, do kterých se nám moc nechce. Když však později tlak poleví, bývá to všelijaké. To platí v lidském životě, v životě státu i u mezinárodních dohod. Z hlediska praktické účinnosti této dohody v budoucnu bych byl spíše skeptický. Možná se to změní a nějaké sankční mechanismy přijdou, ale z hlediska architektury Evropské unie by to znamenalo přenos dalších pravomocí z národních států na Evropskou unii. To by nebyla v řadě zemí včetně Německa jednoduchá věc.

Alena Falathová: Pakt Euro plus se konkrétně týká zlepšení fiskální disciplíny, větší flexibility trhu práce, harmonizace základu korporátní daně, resp. daně samotné a posílení stability finančních trhů. Co by znamenalo přijetí jednotlivých bodů paktu pro Českou republiku?

Pavel Mertlík: U fiskální disciplíny není skoro o čem mluvit. Všichni potřebujeme fiskální disciplínu. Flexibilita trhu práce se nikterak netýká České republiky. U té jde především o země v Evropské unii mající automatickou inflační indexaci mezd, třeba Belgii. To v Česku nikdy nebylo, nikdo to zavádět nechce a tudíž také tento bod je z našeho pohledu bezpředmětný. Protože nám ale jde o konkurenceschopnost celého evropského kontinentu, tak je v našem zájmu, aby se tyto země dokázaly s tímto mechanismem nějak vypořádat a překonat ho. Zajištění lepší regulace finančního trhu, to je velice sporná věc. Zde si myslím není tento pakt příliš důležitý. Finanční trh prošel obrovskými problémy v posledních letech, reagovali na to všichni klíčoví hráči, především na půdě institucí typu G20 a podobně. Celá řada věcí už bez ohledu na pakt Euro Plus běží, jsou přijaty a implementují se směrnice o regulaci celé řady segmentů finančního trhu a nástrojů, instrumentů, konkrétních derivátů, které dříve regulovány nebyly. Zde žádný průlom nevidím. To, co zbývá a je podstatné, je daňová harmonizace. Tento bod byl velmi redukován oproti tomu, co se navrhovalo původně. A v podstatě jde o dlouhodobé směřování k vymezení jednotného daňového základu u daně z příjmů korporací. Kdybychom byli země, která má vzorně definovaný daňový základ pro daň z příjmu korporací, který by byl dobře definován v tom smyslu, že by byla široká takzvaná zdaňovací základna, a tím pádem by nebyl velký rozdíl mezi nominální sazbou a efektivní sazbou té daně, tak bychom možná mohli mít nějaký hodně skeptický postoj. My jsme naopak země, jejíž daň z příjmu korporací, stejně jako daň z příjmu fyzických osob, je prostoupena celou řadou různých výjimek, položek, které se odečítají jak z daňového základu, tak posléze z daně a podobně, způsobem, který je často kritizován. Když bych to řekl velmi stručně a lidovým jazykem, tak prostě pro zemi, která má velký nepořádek v obou těchto daních, by jistá harmonizace, kdyby byla rozumně udělána podle vzoru zemí, které mají v této věci větší pořádek, byla jedině ku prospěchu. Jinou věcí je sazba. Pokud bychom to nicméně v této chvíli chápali tak, že bude podobná situace, jaká existuje třeba u daně z přidané hodnoty, kde je v principu harmonizován daňový základ, ale každá země má své sazby daně z přidané hodnoty, tak si myslím, že by to nebylo nic, co by bylo rozporuplné z hlediska české ekonomiky jako celku. Dovedu si představit, že je v české ekonomice celá řada zájmových skupin, kterým ta dnešní situace vyhovuje a toto by pro ně bylo čárou přes rozpočet.

Alena Falathová: Jak ovlivní náš politický potenciál v Evropské unii to, že se naše vláda rozhodla k paktu nepřipojit?

Pavel Mertlík: Já nejsem politolog, takže bych řekl svůj subjektivní názor, pro který mám podklady v podobě anekdotických pozorování, ale rozhodně ne žádný systematický přehled. Obecně bych řekl, že vlivy České republiky v Evropské unii jsou neúměrně nízké vzhledem k jejímu rozměru. Jsou určité země, jako třeba Lucembursko, které mají mnohem větší vliv, než který by odpovídal jejich velikosti. Pak tu jsou země, co tahají za druhý konec provazu. A mezi ně patří i Česká republika. České republice z mého pohledu škodí nejvíce to, že nedokáže zformulovat své zájmy a priority nějakým konzistentním způsobem, nedokáže dlouhodobě obhajovat své zájmy a tím se stává nevypočitatelným partnerem. Dám klasický případ toho, jak si lze v unii významně uškodit: Šlo o otázku snížené sazby daně z přidané hodnoty z takzvaného sociálního bydlení. Česká republika si v přístupových jednáních vymínila přechodné období na tuto daň a nevyjednala si trvalou derogaci. Když přechodné období mělo pomalu končit, tak si tehdy vládnoucí politické strany řekly, že to je vlastně špatné a že to chtějí dodatečně vyjednat. Jednou podepsané smlouvy se však vždy obtížně přejednávají. Je to nestandardní, spotřebuje to velké množství politického kapitálu, protože když jedna země začne něco otevírat, mohou se přidat další a může dojít k nebezpečné eskalaci různých takových procesů, které nikdo nemá rad. Česká republika vložila obrovský politický kapitál do toho, aby téhle změny své pozice dosáhla. Nakonec se jí povedlo přesvědčit zbylých 24 členských zemí. České republice byla dočasná výjimka přeměněna na trvalou derogaci. To je asi 4-5 let zpátky. Dneska se rozhodujeme, že budeme mít pouze jednu sazbu daně z přidané hodnoty, takže tím padá tato těžce vybojovaná česka výjimka na sociální bydlení. Když to shrnu: Až Česká republika zase časem bude něco doopravdy potřebovat, a začne obcházet jednotlivé dveře národních vlád, tak si myslím, že se často doslechne: tohle jste si vybojovali v minulosti, stálo nás to všechny velké úsilí, a pak jste to za 3 roky velmi lehce zahodili, co budete chtít příště, přátelé?

Alena Falathová: Myslíte si, že by Česká republika měla i nadále usilovat o vstup do eurozóny?

Pavel Mertlík: Já jsem známým příznivcem vstupu České republiky do eurozóny co nejdříve. Myslím si, že transakční náklady, které jsou spojeny s udržováním samostatné měny a s přizpůsobováním kurzovým fluktuacím jsou vyšší než dopady, které má pravděpodobný inflační tlak, který by vstup pro Českou republiku znamenal. Dnes, kdy není situace kolem eura dořešena, bych ale i já vyčkal, jak to dopadne. V současné době je zde příliš mnoho nejistoty. Z tohoto pohledu je asi rozumné počkat, ale zároveň je třeba mít jasný plán pro chvíli, kdy se situace stabilizuje. Je nutné si vyjasnit, kdy a za jakých okolností do eurozóny vstoupit. Já nevidím žádné výhody ve fluktuující měně, když slyším, jak Volkswagen zvažuje o tom, kam investovat, co se týče výroby nových malých aut, a řekne, že Bratislava je lepší než Mladá Boleslav, protože na Slovensku mají euro. To je jasný signál, že zůstávat mimo eurozónu bude mít a má již dnes významné ekonomické dopady, především z hlediska přílivu přímých zahraničních investic. Z hlediska finanční rovnováhy i růstu české ekonomiky však bude příliv zahraničních investic ještě po řadu let pro českou ekonomiku důležitá věc. Co se týče možností České národní banky nějakým výrazným způsobem kurz měny ovlivňovat, myslím si, že všichni známe historii, a že takový optimismus centrální banka rozhodne nesdílí.

Sdílet