iStock - 957083810

Einzeltitel

Putinovo blafování a německý domeček z karet

od Nils Wörmer, Philipp Dienstbier

Útok Ruska jako bod nula německé bezpečnostní politiky

Mluvení nepomohlo, Rusko zaútočilo na Ukrajinu. K tomu přispěla i slabost Německa. Podle bezpečnostních expertů Konrad-Adenauer-Stiftung Nilse Wörmera a Philippa Dienstbiera je nyní zapotřebí radikální obrat.

Politici a odborníci v Evropě a USA si řadu měsíců lámali hlavu nad strategickými kalkulacemi a skutečnými záměry ruského prezidenta Vladimira Putina. Ve své podstatě se jednalo o otázku, zda ruská strana svými výhružnými gesty a rozmístěním ozbrojených sil u ukrajinských hranic blafuje, nebo zda by byla skutečně připravena použít sílu. Nyní už je zřejmé, že Putin podle všeho blafoval od samého začátku. Nejde však o to, jak mnozí pozorovatelé na obou stranách Atlantiku předpokládali – nebo alespoň doufali –, že by planě vyhrožoval vojenskou silou, nýbrž o vzbuzování marné naděje, že se od jejího použití nechá odradit diplomacií. Právě Německo, v němž se bezpečnostní politika řídí mantrou, že by k vojenským řešením docházet nemělo, vojenský rozměr Putinovy hry vůbec neodhadlo.

 

Skutečný Putinův záměr: udržení moci

 

Zpětně se zdá jasné, že osm let po anexi Krymu a zahájení konfliktu na východní Ukrajině Putin nechce prosadit nic menšího než nové uspořádání postsovětského prostoru. Počínaje dopisem s požadavky na NATO přes různé projevy prezidenta až po ruskou státní propagandu Moskva obratně budovala narativ, v jehož jádru jde o to, že se Rusko v důsledku rozšiřování transatlantické aliance na východ cítí v ohrožení, a proto požaduje bezpečnostní záruky. Za předstíraným obviňováním z toho, že si Západ svým chováním – či porušenými sliby – vynutil ruskou reakci, se však skrývá světonázor, který je v zásadním rozporu s myšlenkou demokratického mezinárodního řádu založeného na pravidlech.

Nejenže Putin požaduje pro Rusko výlučnou zónu vlivu, a tím zpochybňuje suverenitu států v bezprostředním sousedství. Ruský prezident jde dokonce tak daleko, že zcela popírá nezávislost Ukrajiny i dalších bývalých částí Sovětského svazu, které jsou vesměs nezávislými státy a některé z nich i členy EU a NATO. Tvrzení, že jde o hrozbu, kterou představují západní vojenské síly v těchto zemích, je pouhou záminkou. Vojska aliance jsou ve východních státech NATO výrazně omezena zakládajícím aktem uzavřeným mezi NATO a Ruskem a ani zdaleka by se nevyrovnala regionální ruské převaze. Případné rozmístění vojsk, či dokonce strategických zbraní na území Ukrajiny – o kterém hovoří Putin – je naprosto nereálné.

Vnímání hrozby vyplývá spíše z domnělého nebezpečí, které by šíření demokracie a blahobytu v ruském sousedství znamenalo pro udržení Putinovy moci a jeho systému. Ruský prezident se obává, že úspěšný rozvoj sousedních států by mohl být vzorem i pro ruský lid a vést ke zpochybnění ruské společenské smlouvy, a tím i samotného základu Putinovy moci. Zamezit tomu je cílem výlučné sféry vlivu. Argument, že se Ukrajina nachází v ruské sféře vlivu, je však nutné důrazně odmítnout. Lidé, kteří hovoří o sférách vlivu, uvažují v kategoriích 30. let 20. století, neboť podle mezinárodního práva končí ruský vliv na hranicích ruského státu. Snaha určovat osud menších sousedních států bez ohledu na národní suverenitu neznamená nic jiného než upřednostnění práva silnějšího před mezinárodním právem. Ukrajina je již 30 let suverénním, demokraticky se rozvíjejícím, a především mírumilovným státem, který pro Rusko v žádném ohledu nepředstavoval hrozbu. Představitelé takřka napříč celým politickým spektrem tudíž dospěli k závěru, že Rusko je v této zřejmě největší evropské krizi od roku 1945 jednoznačně agresorem. Putin se dopustil hrubého porušení mezinárodního práva, k jehož dodržování se přitom i Moskva opakovaně hlásila.

 

Plytká diplomacie a válečné přípravy

 

K dosažení svých cílů se Putin zjevně nezdráhá použít vojenskou sílu. Zatímco mnozí pozorovatelé ještě stále předpokládali, že ruský prezident provozuje diplomacii před vojenskou kulisou, připravoval v Evropě válku, kterou se snažil zakrýt údajnými diplomatickými návrhy a doprovázel ji organizovanou dezinformační a propagandistickou kampaní. Tento postup odpovídá i politice, která byla zahájena již válkou v Gruzii v roce 2008 a jejímž konečným cílem je narušit mezinárodní pořádek v postsovětském prostoru, a to v případě nutnosti i pomocí vojenské síly.

Vysoká akceschopnost a hrozivé schopnosti ruských ozbrojených sil, které od roku 2008 prošly zásadní strukturální, personální i materiální modernizací, se ukázaly již v březnu a dubnu 2021, kdy byly poprvé od roku 2014 rozmístěny ruské jednotky v bezprostřední blízkosti Ukrajiny. Nové rozložení ruských sil od loňského listopadu se týká vysoce mobilních bojových jednotek s velkou palebnou silou, jimž zajišťují podporu síly protivzdušné obrany a domobrana, a v poslední době zahrnovalo zhruba 75 % veškerých bojových praporů. Rusko tak v uplynulých měsících kolem Ukrajiny shromáždilo značné síly, což znamená zásadní změnu, pokud jde o rovnováhu vojenských sil v sousedství Ruska.

Těmito posledními kroky Putin naplňuje svůj hlavní cíl, jenž sleduje od konce první dekády našeho století a který spočívá v obnovení vojenské akceschopnosti Ruska a jeho strategické síly vůči Západu. Přibližně třicet let po rozpadu Sovětského svazu, který Putin označil za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“, získává ruský prezident opět politickou iniciativu a eskalační dominanci, o kterou dlouho usiloval a jež mu nyní umožňuje vytvářet fakta v regionální válce v bezprostředním sousedství.

Americké zpravodajské služby si strategické dopady ruských manévrů uvědomily již v listopadu. Jinak si lze těžko vysvětlit bezprecedentní krok, kterým bylo tak rychlé a komplexní zveřejnění zpravodajských informací o plánovaných ruských krocích, včetně podrobného časového harmonogramu a předpokládaného okamžiku útoku. V této souvislosti je třeba chápat i rozhodnutí prezidenta Bidena, který se o válečných záměrech Ruska vyjádřil konkrétněji a veřejněji než kterýkoli prezident před ním.

 

Tento proaktivní přístup označovaný anglicky jako naming and shaming (pojmenování a zostuzování) opakovaně přiměl ruskou stranu reagovat na diplomatickou ofenzívu a nabídky jednání ze strany Západu. Tímto způsobem veřejná americká diplomacie pravděpodobně zkomplikovala a možná oddálila původní plán Moskvy vytvořit prostřednictvím operace pod falešnou vlajkou záminku k válce a zaútočit na Ukrajinu. Ruský tah, založený na vyvolání falešných nadějí na diplomatické řešení, spolu s dezinformacemi o údajném stažení ruských vojsk, však zejména v Německu vedl k tomu, že rozmístění vojsk nebylo chápáno jako tektonická změna vojenské rovnováhy ve východní Evropě, ale často mylně zlehčováno jako pouhé řinčení zbraní – na základě motta, že to, co se nesmí, se také nemůže stát.

 

Německé vnímání

 

Německo do poslední chvíle Putinovy plány a skutečné záměry Kremlu odhadovalo naprosto chybně. Mantrou, že konflikty nelze řešit vojensky, si Berlín již v Sýrii a Afghánistánu zatemnil pohled na jasné posouzení situace a zbytečně a předčasně se připravil o řadu možností, jak jednat. Zatímco se totiž německá vláda jednostranně spoléhala na jednání v Ženevě nebo Dauhá, Asadova vojska s pomocí Ruska a Íránu v jednom případě a Talibán v druhém případě vytvářela politická fakta vojenskými prostředky. A právě v této souvislosti je třeba hledat jádro problému německé bezpečnostní politiky.

V přesvědčení, že evropské mírové uspořádání zavedené po roce 1990, integrace všech aktérů studené války do multilaterálních organizací a údajně všeobecné uznání nadřazenosti diplomacie znemožňují územní konflikty a ozbrojené spory mezi státy v Evropě, ztratilo Německo svůj bezpečnostněpolitický kompas a samo sebe připravilo o svoji obranyschopnost. Místo toho se jednostranně spoléhalo na formáty vyjednávání, z nichž některé uvázly po léta na mrtvém bodě a druhá strana je nikdy vážně nepřijala jako nástroj řešení. Vývoz zbraní na Ukrajinu byl kategoricky vylučován, aby Německo nepřišlo o údajně exkluzivní kanály dialogu s Ruskem, které se nakonec ukázaly jako bezcenné. Tento jednostranný přístup se nakonec rozpadl tváří v tvář tvrdé realitě ruské útočné války. Berlín ještě hledal svého partnera na diplomatickém poli, ale ten již vstoupil na bojiště.

 

Velký skok namísto roztříštěného přístupu k bezpečnostní politice

 

Německá vláda při hodnocení bezpečnostního ohrožení v době pozastavení všeobecné branné povinnosti vycházela z toho, že scénář, kdy by Bundeswehr byl povolán k obraně země a aliance, je velmi nepravděpodobný. Předpokládalo se, že bude existovat období předběžného varování v délce přibližně deseti let, kdy bude možné připravit se na změněnou situaci ohrožení, v níž by opět hrály roli rozsáhlé konvenční síly. Přitom se přehlédlo – jak ukázaly v neposlední řadě různé interpretace ruské anexe Krymu v březnu 2014 – že může být obtížné určit časový okamžik, který označuje začátek tohoto desetiletého přípravného období.

Rozhodnutí o směřování obranné politiky z let 2014 až 2017, na nichž je založen cíl vytvořit do roku 2031 tři divize s osmi až deseti plně akceschopnými těžkými brigádami, se v zásadě ubírala správným směrem. Realizace těchto plánů však značně vázne, protože politická vůle k vytvoření potřebných struktur a poskytnutí nezbytných (rozpočtových) zdrojů byla dosud nedostatečná. V důsledku toho má Bundeswehr osm let po první ruské agresi v Evropě jen velmi omezené možnosti obrany státu a aliance a zdaleka není schopen plnit závazky vůči svým spojencům.

 

Vzhledem k zásadní změně bezpečnostní situace, k níž nyní došlo, je třeba v německé obranné politice provést „velký skok“. Východiskem pro něj musí být stanovení potřebné velikosti německých ozbrojených sil a otázka formy vojenské služby vhodné k dosažení odpovídajícího personálního stavu. Ukázalo se, že profesionální armáda ve své současné podobě nedosahuje ani rámcově na současný cílový počet 203 000 vojáků, a to navzdory „novému personálnímu trendu“, který byl zahájen v létě 2015. Vzhledem k tomu, že s ohledem na předpokládané ohrožení v příštích desetiletích bude pravděpodobně zapotřebí daleko větší cílové velikosti, než je ta současná, aby bylo možné pokrýt všechny potřebné schopnosti Bundeswehru, nezbude politikům než obnovit debatu, která byla v minulém volebním období vedena jen krátce a která se týkala zavedení všeobecné povinné vojenské služby pro muže a ženy.

 

Závěr

 

Otázka, zda ruský prezident Vladimir Putin svými výhružnými gesty a rozmístěním ruských ozbrojených sil na ukrajinských hranicích v posledních měsících blafoval, či nikoli, je vyřešena, stejně jako zásadní spor mezi těmi, kdo s Ruskem souzní, a těmi, kdo jej kritizují. Ruská invaze na Ukrajinu, která je v rozporu s mezinárodním právem, představuje největší hrozbu rozsáhlé války v Evropě od roku 1945 a změní mezinárodní politiku stejně zásadně jako pád Berlínské zdi nebo teroristické útoky z 11. září. Na rozdíl od roku 1989 nebo 2001ovšem Německo není ani zdaleka připraveno na zásadní změnu bezpečnostní situace v Evropě, ke které nyní došlo. Německá politika soustavně selhává v tom, že nedokáže správně vyhodnotit znamení doby, která se projevují od roku 2008, vyvodit správné závěry a přijmout nezbytná opatření pro politiku vůči Rusku, ale i pro bezpečnostní a obrannou politiku obecně.

Především Německo zřejmě zcela opustilo – nebo prostě zapomnělo – zásadu, že diplomacie musí být podpořena odpovídající obranyschopností, aby se vyloučila možnost, že druhá strana nebude chtít vyjednávat. Politika, která se jednostranně omezuje na politická jednání a zároveň je ochotna používat jen politické a ekonomické sankce, se 24. února 2022 v šest hodin moskevského času zhroutila jako domeček z karet. Tato chybná politika dospěla k tragické poslední kapitole absurdně znějícím prohlášením, že ke zvýšení odolnosti ukrajinského státu stačí pouze finanční a hospodářská pomoc, doplněná fraškou s 5 000 bojovými přilbami označovanými jako ochranné přilby.

Právě Německo se svým požadavkem na civilní moc, svou hodnotově orientovanou zahraniční politikou a předpokladem, že základem mezinárodní politiky je vláda (mezinárodního) práva, se ukázalo jako zcela neschopné chránit evropské mírové uspořádání a zabránit jednomu z nejzávažnějších porušení mezinárodního práva v Evropě od roku 1945. Skutečnost, že málokterý stát měl z tohoto mírového uspořádání takový prospěch jako Německo a že pouze Spolková republika by byla schopna zajistit konvenční obranu Evropy, nutí Berlín k radikálnímu obratu. Zejména politika vůči Rusku, ale mnohem závažněji i celá bezpečnostní a obranná politika posledních desetiletí se dostala do bodu nula.

K tomu přistupuje skutečnost, že nejhorší scénář pro západní spojence, který mnozí pozorovatelé předpokládají, by byl současný útok Číny v Jihočínském moři, což by nevyhnutelně vedlo k přetížení amerických sil. Čínští vojenští stratégové budou velmi pozorně sledovat, jak zásadně a podstatně evropské státy – a zde hraje Německo ústřední roli – přenastaví svou bezpečnostní a obrannou politiku, a tím uleví americkému spojenci. K útoku Putina nepřiměla síla NATO, ale vybídla jej k němu slabost aliance, zejména jejího evropského pilíře. To se ve vztahu k Číně nesmí opakovat.

 

Podrobná verze tohoto článku vyjde v příštím čísle časopisu "Die Politische Meinung".

Sdílet

kontakt

Marcel Ladka

Marcel Ladka bild

Projektový manažer / Vědecký pracovník

marcel.ladka@kas.de +420 222 320-190