Agregátor obsahu

Zprávy z jednotlivých zemí

Přetahování o ratifikaci Lisabonské smlouvy

od Dr. Hubert Gehring, Tomislav Delinić, Mathias Paul

Rostoucí tlak na Václava Klause

Vydechnutí v Irsku a v Evropě. Ve druhém referendu k Lisabonské smlouvě v pátek 2. října schválili Irové smlouvu vel-kou většinou. Jestliže hlasovala v prvním referendu před 15 měsíci ještě 53 procenta obyvalel proti smlouvě, tak to byli tentokrát zastánci Lisabonské smlouvy, kteří s 67,1 procenty zvítězili. Volební účast byla s 58 procenty rovněž vyšší než při prvním referendu.

Agregátor obsahu

Ačkoli evropské vlády ještě nedávno vycházely z toho, že s pozitivním referendem v Irsku ratifikaci Lisabonské smlouvy již nic nestojí v cestě, zdá se, že existují další překážky - ratifikační listiny Polska a České republiky nejsou také ještě podepsány. Oba představitelé státu, Lech Kaczynski a Václav Klaus, však v minulosti několikrát zdůraznili, že to po pozitivním výsledku referenda v Irsku doženou a smlouvu ratifikují. Parlamenty a vlády obou zemí smlouvu již schválili. Zatímco v Polsku existuje transparentní plán a všeobecně se počítá s tím, že Kaczynski co nejdříve podepíše, ukazuje se situace v České republice jako podstatně komplikovanější. Rychlejšímu podepsání smlouvy zde již měsíce stojí v cestě několik ústavních stížností. Pozorovatelé vidí za těmito stížnostmi mezitím v první řadě zdržovací taktiku, aby se – podle kritiků – nalezly důvody k tomu, proč by nemusela být ratifikační listina podepsána. Oproti dřívějšímu oznámení chce nyní o podpisu rozhodnout prezident teprve tehdy, až brněnští ústavní soudci rozhodnou o stížnostech. Předtím má svázané ruce, tvrdí Klaus. Nezávisle na tom, jak jsou hodnoceny události okolo evropské reformní smlouvy v České republice, vychází jedna věc zřetelně najevo: dlouhé trýznivé přetahování o Lisabonskou smlouvu pokračuje, zdá se, dále – z Dublinu se teď jen problém přesunul do Prahy.

Ústavní stížnosti senátorů

Začátkem září podalo 17 senátorů, většinou z křídla ODS, které má blízko k prezidentu Klausovi, pod vedením senátora Jiřího Oberfalzera ústavní stížnost proti průvodnímu zákonu Lisabonské smlouvy o takzvaném vázaném mandátu, který byl již oběma parlamentními komorami schválen. Průvodní zákon, který se podobá formě německého průvodního zákona k Lisabonské smlouvě, váže převedení národních kompetencí Bruselu na souhlas obou parlamentních komor. Podle stěžovatelů není slučitelné s českou ústavou, aby Parlament mohl takový přesun moci rozhodnout s jednoduchou většinou. Oni požadují, aby to bylo možné jen s konstituční většinou. Již po této ústavní stížnosti se množily hlasy, které skupině senátorů vytýkaly úmyslné zdržování ratifikačního procesu.

Tato výtka se potvrdila, když těchto 17 senátorů minulý týden, 29. 09. 2009, předložilo kompletní smlouvu českému Ústavnímu soudu v Brně znovu na přezkoumání. S touto dohodou hrozí Evropě, že se stane superstátem, ve kterém jednotlivé země ztratí svou suverenitu, zdůvodnil senátor Oberpfalzer stížnost. Českou a evropskou veřejností byl tento krok přijat většinou s údivem, vždyť Ústavní soud shledal již v listopadu loňského roku, po první Oberpfalzerově stížnosti, že podstatné části smlouvy jsou v souladu s českou Ústavou. Kritici zdůrazňují navíc skutečnost, že úmysl senátorů podat další ústavní stížnost existoval již několik měsíců. Předem byli proto z různých stran vyzýváni, aby svou ústavní stížnost, když, tak podali okamžitě, aby nestáli v cestě plynulé ratifikaci. Že byla ale zvolena chvíle tak krátce před druhým irským referendem, byla jasná indicie pro to, že senátoři sledovali jedině cíl, jak nadále protahovat ratifikační proces. Senátoři, stejně jako Klaus, se však těmto výtkám rozhodně brání a ujišťují naopak o tom, že se u ústavních stížností jedná o důležité obsahové otázky, které vyžadují ústavně soudní objasnění.

Klaus chce podle dosavadních vyjádření podepsat až ve chvíli, když budou vyjasněny všechny právnické pochybnosti. Pravý důvod pro podání ústavních stížností vidí ale mnoho pozorovatelů v dopise předsedy britských konzervativců Davida Camerona českému prezidentovi, který vešel teprve nedávno ve známost.

Koalice odpůrců

Cameron přitom nabídl české hlavě státu v rukou psaném dopise z července 2009 ‚koalici odpůrců‘. Kdyby Klaus se svým podpisem k Lisabonské smlouvě ještě pár měsíců otálel, potom by Cameron, po nyní stále pravděpodobnějším volebním vítězství jeho konzervativní strany – volby ve Velké Británii se budou konat nejpozději na začátku června 2010 – inicioval neprodleně referendum o Lisabonu. Protože byla smlouva ve Velké Británii již ratifikována, musel by Cameron uloženou britskou ratifikační listinu odvolat, aby bylo referendum umožněno. Z většiny euroskeptičtí Britové by podle pozorovatelů v referendu s velkou pravděpodobností hlasovali proti. To by mělo fatální důsledky pro evropský integrační proces a znamenalo by to asi konec reformy v této podobě. Jestliže vycházeli bruselští pozorovatelé doposud z toho, že Klaus Lisabonskou smlouvu nakonec, jak sám propagoval, jako poslední podepíše, tak se nyní při pohledu na aktuální události v Praze a v Londýně zdá, že to není již tak jisté.

Reakce a následky – ztráta českého křesla v Evropské komisi?

Obnovená ústavní stížnost senátorů, spojená se zveřejněním dopisu, vedla v Česku dílem k silným politickým reakcím. Úřadující český eurokomisař Vladimír Špidla vyčetl Klausovi, že nedbá svých ústavních povinností. Ústavě fundamentálně odporuje, že prezident dělá taková strategická rozhodnutí a přechází sněmovnu a vládu – obě smlouvu přitom schválily. Mirek Topolánek, předseda ODS, strany, které přísluší většina stěžujících si senátorů a která byla založena Václavem Klausem, označil tyto postupy jako ‚špinavou hru‘ a nepřímo oznámil, že jeho další politická kariéra bude záviset na úspěšné ratifikaci Lisabonské smlouvy. Vnitřní rozháranost ODS ohledně ‚Lisabonské otázky‘ odhalila nakonec reakce dalších špiček ODS, které Topolánkovy výroky ‚překvapily‘. Předseda sociálních demokratů Jiří Paroubek zdůraznil, že situace je již velmi vážná a vyzval Topolánka, aby přiměl senátory k odvolání jejich ústavní stížnosti. To se ovšem nedá očekávat. Senátor Oberpfalzer oznámil již v sobotu krátce po zveřejnění výsledků z Irska, že svou stížnost za žádných okolností nestáhne.

Zřetelné rekace politiků na nejnovější ústavní stížnost se zdůvodňují mimo jiné obavou, že by Česká republika mohla přijít o své místo v Evropské komisi. Podle zpráv z médií, které se odvolávají na výroky představitelů evropských států – mezi nimi i na Nicolase Sarkozyho, hrozí Česku při dalším zdržování ratifikačního procesu právě takový scénář. Česká ratifikace Lisabonské smlouvy do konce roku je však velmi nepravděpodobná. Švédské předsednictví by bylo tak nuceno vytvořit novou komisi na základě momentálně platné smlouvy z Nice. Na rozdíl od Lisabonské smlouvy nepočítá tato ale s jedním členem komise pro každý členský stát, takže by Česko své místo na základě svého váhavého postoje mohlo ztratit. Avšak diplomaté EU pokládají takové teorie za prázdné výhrůžky, protože mezi státy EU musí panovat jednomyslnost ohledně nového složení komise.

I když by si měla Česká republika své místo v nové komisi ponechat, obávají se přece mnozí negativních důsledků oddalovaného ratifikačního procesu v Česku. Předpokládá se, že spory a možné ztroskotání smlouvy podstatně zhorší pozici a vliv České republiky v Evropské unii, izolují zemi a mohli by z ní udělat outsidera v EU. Komentátoři poukazují přitom na to, že evropské a mezinárodní vnímání České republiky je již kvůli pádu vlády během předsednictví EU a turbulencím okolo termínu voleb zkalené. Nyní se v Česku množí hlasy, které z uvedených důvodů naléhavě varují před dalším zdržováním v souvislosti s ratifikací Lisabonské smlouvy.

Rostoucí tlak na prezidenta Klause

Také Jan Fischer, od pádu vlády úřadující premiér České republiky, se obává negativního vlivu na postavení Česka v Evropském společenství. Přivítal proto irské hlasování a dodal, že Česká republika si je své nynější odpovědnosti absolutně vědoma a že se jeho vláda zasadí o rychlou ratifikaci. Nadějné jsou v této souvislosti také výroky Pavla Rychetského, předsedy českého Ústavního soudu. Za prvé oznámil, že začne již během jednoho měsíce s vyjednáváními o druhé ústavní stížnosti k Lisabonské smlouvě.

Za druhé, a to je ještě podstatnější, poodhalil, že stížnost senátorů vykazuje mezery. Různé hlasy mluví mezitím dokonce o možném odmítnutí stížnosti brněnským soudem. Ovšem ještě nedošlo k rozhodnutí soudců o stížnosti proti průvodnímu zákonu, se kterou se soud zatím ještě nevypořádal. Jak dlouho bude toto přezkoumání trvat, není momentálně ještě jasné. V minulosti bylo ale pro přezkoumání ústavních stížností zapotřebí několik měsíců. Pozorovatelé očekávají proto konečné rozhodnutí teprve na jaře 2010.

Kdyby soud skutečně rozhodl před britskými volbami do Dolní sněmovny, zvýšilo by to ještě podstatně tlak na prezidenta Václava Klause a konečně by to také vyjasnilo jeho motivy ohledně odkládané ratifikace.

Je to ale především EU, která po irském ‚ano‘ zřetelně zvyšuje tlak na Klause. Již na středu ohlásil úřadující předseda rady a švédský předseda vlády Fredrik Reinfeldt rozhovory s českou vládou a předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosou.

Barroso vyzval šéfy států Česka a Polska po souhlasu Irů k jednání. Protože všechny státy smlouvu demokraticky schválily, včetně Parlamentů ve Varšavě a v Praze, měla by být smlouva nyní také co nejrychleji ratifikována v těchto dvou zemích. V Polsku se to jeví jako jisté a také s ohledem na Českou republiku považují mezitím mnozí pozorovatelé za nepravděpodobné, po jasném referendu v Irsku, že by Klaus a Cameron mohli jejich plány pro žádoucí svazek udržet. Příští dny a týdny ukáží, jak se věci v České republice budou vyvíjet.

Sdílet

Agregátor obsahu

Zprávy z jednotlivých zemí
5. října 2009
číst nyní
Zprávy z jednotlivých zemí
5. října 2009
číst nyní

comment-portlet

Agregátor obsahu