Princ Karel Schwarzenberg se narodil 10. prosince 1937 v Praze. V roce 1948 musel utéct se svou rodinou z Československa do Rakouska, kde byl od šedesátých let politicky činný. Brzy podporoval odpor proti komunistické moci v Československu a po ztroskotání revolty v roce 1968 se zasadil za opozici. Na mezinárodní úrovni se angažoval za lidská práva. Tak byl od roku 1984 do roku 1991 prezidentem Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva.

Po politickém převratu se stal Schwarzenberg v roce 1990 vedoucím prezidentské kanceláře Václava Havla. V roce 1996 získal od roku 1990 vycházející politický týdeník „Respekt a podporoval v následujícíh letech přežití tohoto nejseri-óznějšího českého tištěného média z vlastních prostředků. V listopadu 2004 byl zvolen do českého Senátu. Až do jejího zrušení v roce 2007 byl členem strany „Občanská demokratická aliance“ (ODA). V lednu 2007 byl nezávislý Karel Schwarzenberg Zelenými, podílícími se na koalici, nominován na post ministra zahraničí a jmenován prezidentem Václavem Klausem. Tento úřad zastával až do pádu vlády na jaře tohoto roku.

I nadále činný jako senátor, je Schwarzenberg jeden z nejpopulárnějších českých politiků a má také po ukončení své spolupráce se Zelenými velký politický vliv, který by chtěl nyní v nově založené, proevropské straně TOP 09 jako designovaný předseda využít.

Následující rozhovor se konal před oficiálním oznámením jeho role v TOP 09, pročež v rozhovoru není na novou stranu brán zřetel.

KAS: Pane Schwarzenbergu, po desetiletích v Rakousku jste se vrátil do České republiky a stal jste se aktivním v politice. Když jste byl nominován na ministra, byly z mnoha stran slyšet kritiky, jako: „Ten je přece víc Rakušan než Čech“. Jak jste se s tím vyrovnal?

Schwarzenberg: Mě to ve skutečnosti nezajímalo, neboť co jsem, to jsem a nevidím žádný důvod ostatním to objasňovat. To je jejich problém, ne můj, pročež jsem se tím nikdy moc nezabýval.

KAS: Vaše zem je nyní opět v srdci Evropy. Geograficky to tak bylo vždy …

S: Správně, to bylo a nyní jsme se stali na šest měsíců také politicky srdcem Evropy, ale to také už zase končí.

Ohromné pokroky od vstupu do EU

KAS: Jaké resumé byste vyvodil po pěti letech členství v EU a šesti měsících předsednictví?

S: Co se týče členství v EU, jsou vidět ohromné pokroky posledních pěti let. Výsledek je nanejvýš pozitivní, protože se tento vývoj neomezuje pouze na Prahu, ale také na celou zemi a zahrnuje hospodářský a duševní pokrok. Tím, že odpadla cestovní omezení, se automaticky rozšířil horizont a u mladých lidí se můžeme setkat s daleko větší otevřeností a připraveností vypořádat se s problémy celého světa, než u starší generace, která je v tomto ohledu většinou ještě omezena na vlastní zemi.

KAS: Vedli jsme rozhovory také s jinými lidmi, mezi jinými s jedním novinářem, který řekl, že by byl očekával v těchto pěti letech také víc ze strany EU. Nejen fondy, finanční a strukturální pomoc, ale také více v oblasti hodnot. Co o tom soudíte?

S: To je nesmyslné očekávání. Byli lidé, kteří věřili, že lze ohledně právního vědomí tady v zemi, nebo ohledně jiných žádoucích věcí očekávat pomoc z EU. Těm jsem řekl: „To je nesmyslné. To musíme dokázat sami.“

KAS: Tady v Česku panuje v politice a mezi lidmi částečně velká skepse vůči Evropě. Jak si to vysvětlujete?

S: Myslím si, že je rozdíl mezi politiky a běžným občanem. Podívejte, když přijdu do hospody, ať je to v Mnichově, Praze nebo Vídni, vždycky potkám lidi, kteří mi u studeného piva vysvětlí, jak hrozná je EU, že je to byrokratický výtvor a kolik nesmyslných peněz posíláme do Bruselu. Ale to je jen běžné naříkání. Já mám spíše dojem, že ačkoli se také tady fňuká a nadává, odmítání EU není ve skutečnosti tak velké.

Žádná obecně platná kultura politických stran v České republice

KAS: Stranicko-politická stabilita v České republice, zvlášť u konzervativců, je křehká, jak aktuálně vidíme u KDU-ČSL a Zelených. Jak může být stabilita znovu obnovena?

S: Nesmíme zapomenout, že v Česku, na rozdíl od zemí západní Evropy, jako například Německa a Rakouska, neexistuje žádná obecně platná kultura politických stran. V Německu byli velcí politici, jako Konrad Adenauer, aktivní také před rokem 1933. Po válce se vrátili. To je samozřejmě docela jiná situace než tady, kde ti, kteří byli před rokem 1938 politicky aktivní, byli v roce 1990 už důstojní starci. Zde sice vznikly nové strany, které tvrdí, že jsou podobné jako jejich sesterské strany v jiných zemích, ale samozřejmě nelze zdejší sociálně-demokratickou stranu srovnávat se sociálně-demokratickou stranou ve Skandinávii, Německu, nebo Rakousku. A také ODS není, ačkoli to tvrdí, žádnou skutečně konzervativní stranou. To všechno jsou strany, které nově vznikly po roce 1989, a přitom zapomínají, jak nestabilní ještě dnes jsou. Ale všechny strany v Německu potřebovaly také alespoň jednu generaci, aby se stabilizovaly. Mladé strany se zkrátka často hádají – to potřebuje svůj čas.

KAS: Jsme v roce 2009, tedy 20 let po pádu Berlínské zdi. Jak si vysvětlujete, že je nereformovaná Komunistická strana pořád stejně zastoupena v Parlamentu a že stále přitahuje nové voliče?

S: Neměli bychom zapomenout, že všechny přelomové situace mají za následek přechodnou fázi: Také v Německu a v Itálii byly po válce aktivní strany, které příslušely starým režimům. Tady u nás to není jiné. Stručně řečeno: Když spočítám lidi, kteří z minulého režimu profitovali a kteří se demokratickým převratem cítí být poškozeni, dostanu se všude na přibližně 15 procent. Přesně tato část volí potom strany, které existovaly v době jejich mládí, kdy se jim dařílo "lépe".

KAS: To ale jistě není jediný důvod, neboť jak vidíme např. v Německu na příkladu strany Die Linke, vědí tato hnutí přesně, jak nalákat také nové, mladé voliče a jak se tím upevnit.

S: Čím to je? My všichni jsme byli kdysi mladí a hledali jsme vzory, možnosti seberealizace, nebo protestu. Mnoho politiků toho dnes už není schopno – a já znám celé množství zástupců politiky v mnoha zemích: Chybí charisma – kdopak dnes ještě někoho okouzlí? To je od Boha daný talent – buď ho člověk má, nebo zkrátka nemá. Není přece žádný zázrak, že někdo jako Barack Obama v Berlíně přitáhne 120.000 lidí, ačkoli nebyl ještě ani zvolený. Politika potřebuje osobnosti a charakter. Pokud chybí, nepřekvapuje mě, že mladí lidé slyší na provokativní fráze např. Komunistické strany.

Korupce narostlá do nesmírných rozměrů

KAS: Existují průzkumy, které vypovídají, že nejzávažnější problém v České republice je korupce. Mnozí říkají, že se jedná o dědictví komunismu. Souhlasíte s tímto názorem?

S: Ne úplně, i když je to částečně pravda. 50 let, od roku 1939 do roku 1989, zde vládlo bezpráví, ale korupce tady byla také už před 80 lety, samozřejmě ale dnes narostla do nesmírných rozměrů. Dříve se říkalo: Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, což tehdy platilo. Bohužel se po roce 1989 nerozpoznalo, že hlavní problém této země je absence práva. Nejnaléhavější úkol je zde obnovit vládu práva. Jak to bylo dříve: Nedostávalo se všeho, a tak se musely zajistit jiné kaná-ly, aby se člověk dostal k tomu nejnutnějšímu – lidé na sobě byli závislí a zvykli si organizovat své potřeby mimo oficiální cesty. Lidé pro to vyvinuli talent řešit záležitosti načerno. Když byly potom po roce 1989 majetek a vlastní obchody – dříve přísně zakázané – najednou povoleny, vymklo se to z rukou: Všechno se zhroutilo a lidé už neznali žádné hranice – tak je to zčásti i dnes. Ale buďme otevření: Nikde nejsou lidé jen černí, nebo zcela bílí – všichni jsme tak nějak šedí a uprostřed dění. Tak to zkrátka je.

KAS: Zůstaňme u aktuálních problémů. Minulý víkend byly evropské volby. Průměrná volební účast byla 43 procent, tady to bylo však jen 28 procent. Má tento výsledek něco společného s únavou z politiky v České republice?

S: Za prvé bych hledal důvody pro únavu z politiky především u politiků. Za druhé tady ve volebním boji hrála evropská politika tu nejnepatrnější roli, šlo jen o skličující domácí politiku. Volič se pochopitelně ptá, proč má jít volit dvakrát k tomu samému tématu – teď a potom na podzim v parlamentních volbách. Když bych měl zhodnotit volební boj do Evropského parlamentu tady v Česku – na gymnáziu by mi můj vážený učitel ohodnotil práci v němčině komentářem „Téma pochybeno“ a dal by mi pětku.

KAS: Proč si politici nevěří a nevedou volební boj také s evropskými tématy? Jak by bylo možné udělat téma Evropa pro lidi zajímavější?

S: O tom kážu nepřetržitě. Od chvíle, kdy jsme v Parlamentu schválili Lisabonskou smlouvu, byl a je nejdůležitější úkol přiblížit občanům Evropský parlament. To je možné jen tehdy, když bude Evropa akceptována taková, jaká je. Existují samozřejmě deficity: Ještě roky bude trvat, než dosáhneme společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Ale to jsou hlavní celoevropská témata a každý normální občan EU očekává, že budou Evropskou unií také vnímána. To znamená, že musíme nyní zcela akceptovanou Evropskou unii reorganizovat. Existují podstatné požadavky, které občané kladou na Evropskou unii. Musíme na nich proto také trvat, neboť jen tak bude vzniklá propast mezi Bruselem a evropskými občany uzavřena, když budeme důsledně používat princip subsidiarity. Německo to ve své ústavě předvedlo také absolutně smysluplně. Jen to, co musí být společně řešeno, má zůstat v Bruselu, všechno ostatní má být vyřizováno na národní nebo regionální úrovni.

KAS: Kam to může vést?

S: Když se sama Evropa nebude kriticky ptát a my nebudeme uspokojivě řešit zásadní otázky kompetence, potom Evropská unie ztroskotá. Nezkrachuje na vnějších nebezpečích, také neztroskotá na jejích průměrně schopných politicích, nýbrž zkrachuje potom právě na tom. Evropa musí nabýt na podstatě – jinak ztratíme naše občany! Potom by se někdy mohlo říkat: Představ si, je to Evropa a nikdo tam nejde. Nebo jinak řečeno: Evropa žije mimo občany, a tak je znovu „Téma pochybeno“.

Nepřátelství vůči cizincům předcházet prostřednictvím vzdělání

KAS: Vraťme se ještě jednou zpátky k mladé generaci. Pravicový radikalismus už dávno není jen speciálně německý problém, také v Česku je vidět stále více skinhedů v ulicích. Jak vidíte tento vývoj?

S: V roce 1968 jsme odbourali veškerá tabu v naší společnosti: Mohlo se porušit každé náboženské a sexuální tabu, což bylo v našem mládí ještě nepředstavitelné. A teď si vezměte nějakého mladíka z východní Lužice, nebo z pražského předměstí, který na židovském hřbitově poráží náhrobky, nebo dokonce pochoduje s ostatními, kteří provádějí podobné nesmysly. A večer může sedět se svojí přítelkyní nebo svými kumpány před televizí, která o tom informuje, bouchat pěstí do stolu a říkat: „Podívej, jak jsme skvělí“. Holocaust zůstal jediným tématem, kterým lze provokovat, a přesně to, tuto rebelii, chce mladý člověk. Tady musí být člověk velmi ostražitý, neboť extremistické strany rychle polapí takového chlapce – pak je to nebezpečné.

KAS: Jedno je viditelný extremismus na ulici, něco jiného ale latentní nedůvěra ve společnosti vůči cizincům.

S: Tato nedůvěra existovala vždy, i když to v žádném případě není důvod pro takové chování. Jsou místní obyvatelé, kteří považují bezpečné prostředí za svůj domov a potom přijdou najednou cizí lidé s cizí kulturou – to jsou normální lidské reakce. S tím se musí zacházet velmi opatrně a musí se zabránit určitému vývoji: Izolování ze společnosti a vytváření ghet jsou přitom ty největší problémy, kterým se musí předejít. Vidím to také zde v souvislosti s diskuzí o romské otázce, v čem spočívá problém. V městech jako je Chomutov, kde taková gheta vznikla, je tento problém skoro neřešitelný.

KAS: Tématika Rómů je aktuální nejen v Česku, ale i na Slovensku, v Rumunsku a v Bulharsku. Mohl by to být další problém, kterým se bude zabývat Brusel?

S: Zcela správně, protože jsme ty problémy neřešili. Jejich řešení bude trvat ještě jednu nebo dvě generace. V našem školním systému dochází stále ještě k vyčlenění našich rómských spoluobčanů a dokud nezvládneme umožnit jim odpovídající vzdělání, zůstane to tak. Jak jsme již mohli několikrát vidět, mohou lokální politici tuto diskuzi využít k rychlému vzestupu na národní úrovneň. Prevenci je možné zaručit jen prostřednictvím vzdělání a osvěty.

KAS: Nakonec ještě jedna otázka: Na veřejnosti jste vidět vždy jen s motýlkem – proč to? Nemáte rád kravaty?

S: Ale ano, mám dokonce velkou sbírku kravat. Ale od té doby co jsem aktivní v politice, jsem nucen hodně cestovat. A přitom jsem zjistil, že motýlek je, zvlášť při cestách letadlem a při jídle, mnohem praktičtější – kravata se vždy umaže.

KAS: Pane Schwarzenbergu, děkujeme Vám za tento rozhovor!