Za komunistického režimu trpěl Havel ve vězení roky chronickým onemocněním dýchacích cest. Musel být několikrát operován a utrpěl srdeční infarkt. Zpráva o úmrtí tohoto velkého humanisty, dramatika a zastánce lidských práv otřásla Evropou, bývalý český prezident trpěl však již delší dobu následky svých vážných zdravotních problémů.

Václav Havel se řadil k průkopníkům nové demokratické Evropy. Na jeviště vstoupil dekoratér, svět dobyl jako dramatik. Jako bojovník odporu se vždy vzpíral komunistické ideologii. Jeho nepoddajnost a cesta z vězeňské cely přímo do prezidentského úřadu na konci roku 1989 se staly v celé Evropě vzorem nového myšlení v bývalém socialistickém táboře.

Václav Havel se narodil 5. října 1936 v Praze, kde vyrůstal ve známé intelektuální podnikatelské rodině, která hrála významnou roli v kulturním a politickém dění meziválečného období. Již ve svém mládí pocítil důsledky socialistického systému, kvůli jeho "buržoaznímu" původu bylo Havlovi komunistickou mocí zakázano školní vždělání. Jen oklikami mohl získat vyšší vzdělání. Od roku 1951 navštěvoval učební obor chemický laborant. Nakonec složil v roce 1954 na večerním gymnáziu maturitu. V návaznosti na to studoval ekonomii na Českém vysokém učení technickém v Praze, které ale po dvou letech opustil. V roce 1966 ukončil dálkové studium oboru dramaturgie na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění.

Divadlo a literatura probudily Havlův zájem již v padesátých letech. Od roku 1960 do roku 1968 pracoval v pražském Divadle na zábradlí nejdříve jako jevištní technik, později jako dramaturg a autor. Havel pracoval již ve svých prvních dílech, satirách "Zahradní slavnost" a "Vyrozumění", s prostředky absudního divadla a grotesky. Nebezpečí totalitních mocenských požadavků státu a jedince zůstala centrálním tématem jeho tvorby po celý život.

Vedle Havlova působení v divadle je však třeba zdůraznit zvlášť jeho politickou činnost jako bojovníka odporu během více než čtyřicet let trvající socialistické diktatury. Patřil ke skupině umělců, která prostřednictvím své práce propůjčila hlas opozičnímu hnutí. Ať už to bylo při Pražském jaru v roce 1968 nebo během Sametové revoluce v roce 1989, Havel vždy vystupoval jako mluvčí utlačovaných. V roce 1968 byl předsedou Kruhu nezávislých spisovatelů a postupně se stal nejprominentnějším a nejkonsekventnějším mluvčím nekomunistických intelektuálů, kteří podporovali Dubčekem (první generální sekretář komunistické strany a průkopník Pražského jara) zahájený reformní proces. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 68 se Havel vzepřel komunistické normalizaci a bylo mu zakázáno publikovat. Poté opustil Prahu a usadil se na venkově na jednom zapadlém statku. Ale také v sedmdesátých letech vykonával aktivní kulturně-politickou opoziční činnost.

V lednu roku 1977 se stal spoluzakladatelem a jedním z prvních mluvčích občanské iniciativy za dodržování lidských práv Charta 77. Toto občanské hnutí se stalo centrem opozice, která se postavila na odpor proti porušování lidských práv a totalitě komunistického režimu. V roce 1979 se Havel podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Kvůli jeho protistátním aktivitám byl Havel třikrát zatčen a strávil celkem 5 let za mřížemi.

Když 17. listopadu 1989 jedna studentská demonstrace v Praze zahájila Sametovou revoluci a proces dramatických politických změn v Československu, byl Havel již dávno symbolickou postavou nenásilného protestu. 19. listopadu byl zvolen předsedou nově založeného Občanského fóra a v prosinci byl novou československou vládou nominován do prezidentského úřadu. "Havel na Hrad!" skandovali lidé v ulicích. Václav Havel byl 29. prosince 1989 zvolen jednohlasně a bez protikandidáta prvním demokratickým prezidentem poválečného Československa. Podruhé byl potvrzen v úřadu Federálním shromážděním 5. července 1990. Platil za morální autoritu a respektovanou osobnost a těšil se tehdy velké popularitě.

Současně se mu ale nepodařilo zábránit rozpadu Československa. 3. července 1992 měl být Havel znovu zvolen prezidentem. Ztroskotal však na odmítavém hlasování slovenských poslanců. Poté co slovenský Parlament vyhlásil 17. července suverenitu Slovenské republiky, odstoupil Havel 20. srpna 1992 předčasně z prezidentského úřadu. Na konci roku 1992 byla federace rozpuštěna.

26. ledna 1993 byl Havel zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky. I přes obtížnou vnitropolitickou situaci byla tato volba o pět let později, 20. ledna 1998, znovu potvrzena.

Díky Havlovu snažení integrovat zemi do mezinárodní politiky byla Česká republika v roce 1999 nakonec přijata do NATO.

Havlovou zásluhou bylo kromě toho také to, že se summit NATO, konaný v listopadu 2002 a označovaný jako historický, uskutečnil v Praze. Na mezinárodní úrovni to znamenalo - krátce před koncem jeho funkčního období - vyvrcholení Havlovy politické kariéry. Na summitu EU v roce 2002 v Kodani byl konečně položen také základní kámen k začlenění České republiky do Evropské unie. Další kroky na cestě své země ke vstupu do EU nemohl však Václav Havel již spoluutvářet jako prezident. Roku 2003 se Havel s konečnou platností rozloučil se všemi politickými úřady.

Václav Havel byl jedním z nejdéle úřadujících prezidentů v Evropě. Jako takový vedl a doprovázel svou zemi více než třináct let při jejím demokratickém rozvoji. V mnoha částech světa je jeho jméno spojováno v první řadě s morální integritou, spojenou se smyslem pro globální souvislosti každodenní politiky. Havel se po svém odchodu z české politiky mimořádně angažoval pro demokratické hnutí na Kubě. Mimo jiné spoluzaložil v roce 2003 Mezinárodní výbor pro demokracii na Kubě (ICDC).

Havlovo literární a dramatické dílo, stejně tak jako jeho celoživotní usilování o dodržování lidských práv bylo oceněno celou řadou státních vyznamenání, mezinárodních cen a čestných doktorátů. Zatímco jeho popularita doma stále více trpěla obtížemi společenské transformace a všeobecnými vnitropolitickými krizemi v letech jeho prezidentství, je úcta k němu v zahraničí nezdolná. Tam je - nejen pro politiky - stále jednou z centrálních symbolických postav politických revolucí ve střední a východní Evropě konce osmdesátých let.

A také sám Václav Havel si již za svého života vytvořil vlastní pomník prostřednictvím dojemného dokumentárního filmu „Občan Havel“, který přiblíží jeho život i příštím generacím. Režisér Pavel Koutecký doprovázel Havlův život s kamerou během celé doby jeho prezidentství, tedy více než deset let. Při pohledu na plátno se divák seznamuje s Havlem jako s humorným člověkem, na kterého mnoho zážitků z období jeho prezidentství emocionálně velmi silně zapůsobilo. Nyní se také mnoho Havlových přátel a partnerů vyjadřuje se smutkem k úmrtí svého přítele, protivníka, zastánce lidských práv a státníka Václava Havla.

Václav Klaus o Havlovi v den jeho úmrtí řekl, že je symbolem nového českého státu a že přispěl k rychlému začlenění české republiky do společenství svobodných a demokratických států. Premiér Nečas zdůraznil, že Havel udělal velmi mnoho pro nenásilnou transformaci k demokracii a pro integraci země do NATO a EU. Po ministru zahraničí Schwarzenbergovi je Havel druhým nejznámějším Čechem a je uznávaný na celém světě. Také ze zahraničí přišlo mnoho vyjádření soustrasti. Spolková kancléřka Merkelová reagovala otřeseně: „Jeho nasazení pro svobodu a demokracii zůstane nezapomenutelné stejně tak jako jeho velká lidskost. I my Němci jsme mu za mnohé vděčni“.

Václav Havel bude chybět nejen své rodině a svým přátelům, ale i české společnosti. Angažovaný prezident, vášnivý literát a nekompromisní bojovník odporu po sobě zanechává poselství budoucím generacím, totiž že lidskost, humanistický světonázor a individuální a společenská svoboda musí být realizovány také v politice. Ještě v roce 1995 řekl Havel před studenty na Harvardu: “Naše svědomí musí být s naším rozumem zajedno, jinak jsme ztraceni“. Nezbývá než doufat, že si bude tento požadavek současná generace politiků v České republice stále více osvojovat. V pátek, 23. prosince se Česká republika během státního aktu rozloučí s Václavem Havlem.