Zprávy z jednotlivých zemí

Přes Prahu na svobodu

od Hubert Gehring, Tomislav Delinić, Mathias Paul

20. výročí svobodného vycestování uprchlíků z NDR

Před 20 lety, 30. září 1989 večer, oznámil tehdejší spolkový ministr zaraničí Hans-Dietrich Genscher z balkonu Lobkowiczkého paláce Německého velvyslanectví v Praze svou historickou nedokončenou větu: „Milí krajané, přišli jsme, abychom Vám sdělili, že dnes Váš odjezd...“. Konec věty, který povolil bezpodmínečný odjezd východoněmeckých uprchlíků do Spolkové republiky, zanikl v jásotu téměř 4000 občanů NDR ve dvoře velvyslanectví.

Momenty, při kterých naskakuje husí kůže a které ještě i dnes zasahují mnoho návštěvníků Německého velvyslanectví v Praze, když si prohlížejí historické dokumentární filmy z té doby. Některé aspekty jsou přitom často zapomínány: za prvé katastrofální podmínky během týdnů obav na velvyslanectví, za druhé ale také vytrvalost a tvrdost vyjednávání Rudolfa Seiterse, šéfa kancléřství, s úřady Československa a NDR.

Vlna odchodů se zdvihá

Stálé zastoupení Bonnu ve východním Berlíně, stejně tak jako do německá spolková velvyslanectví ve Varšavě, Budapešti a v Praze se stávala útočištěm východoněmeckých občanů už od června 1989. Přestože mohli být tito uprchlíci ještě ve většině případů přimněni k návrahu, utvářela se situace v srpnu a v září roku 1989 nesrovnatelně dramatičtěji. V polovině srpna se nacházelo již více než 100 občanů NDR na území Velvyslanectví v Praze. Zatímco ze začátku Velvyslanectví zaznamenávalo ještě 20 až 50 nových příchodů denně, byly to později stovky, které zde denně hledali útočiště. Jeden z hlavních důvodů pro nenadálý nárůst počtu uprchlíků byla obava, že NDR ještě před oslavami ke 40. výročí jejího založení uzavře hranici s Československem, jedinou zemí, do které mohli východoněmečtí občané cestovat bez víz. Cesta do Prahy by byla potom uzavřena. Neustálý proud uprchlíků přinutil nakonec 23. srpna 1989 Ministerstvo zahraničí zavřít kvůli přeplnění Německé velvyslanectví v Praze, ve kterém mezitím žilo téměř 4000 lidí (!) za dobrodružných podmínek. Německá velvyslanectví ve Varšavě a v Budapešti byla ze stejného důvodu uzavřena. Tato skutečnost proud uprchlíků ovšem příliš neovlivnila. Nesčetní občané NDR se pokoušeli v Praze zoufale dostat přes plot do Velvyslanectví a bylo jim v tom nezřídka násilně bráněno československými bezpečnostními silami, které zvýšeně hlídkovaly v okolí Velvyslanectví. Přitom došlo často ke tragédiím: rodiny byly rozděleny, když byl otec jako poslední šplhajíc přes plot zadržen policií, nebo také k nehodám, když si uprchlíci na špičatých plotech přivodili těžká zranění. Uprchlíci dělali na Velvyslanectví co mohli, aby nově příchozí dostali bezpečně přes plot: často házeli na bezpečnostní síly kameny a dokonce i boty, aby zabránili jejich pokusům o zatčení. Stále více se ale zdálo, že odpor uprchlíků, stejně tak jako ‚Glasnost’ a ‚Perestrojka’, ale také váznoucí pokyny z Moskvy, československé vedení pod Husákem a později Jakešem hluboce znejisťovalo, neboť většinou byly bezpečnostní síly proti proudu uprchlíků bezbranné.

Život za dramatických podmínek – solidarita Čechů

Životní podmínky na pražském Velvyslanectví se stávaly s enormním přívalem uprchlíků stále dramatičtějšími. Protože německé spolkové úřady nedostaly od československého vedení povolení pro nastěhování uprchlíků do náhradních bytů, byly bez okolků reprezentační prostory Velvyslanectví proměněny palandami v nouzové ubytování, konzulární oddělení bylo vystěhováno do jednoho pražského hotelu, uprchlíci se zařídili na schodech a dokonce v kotelně. Ve dvoře Velvyslanectví se řadil stan na stan, každý mohl poskytnout přístřeší vždy až 60 uprchlíkům. Také dostatečné zásobování potravinami bylo, navzdory pomoci německého Červeného kříže, stále komplikovanější. Ke zmírnění kritického stavu přispěli především pražští občané, kteří pašovali do Velvyslanectví jídlo a dokonce se sami přiváděli do nebezpečí, když u sebe ubytovali východoněmecké občany, kteří se nedostali do Velvyslanectví. Nejvýraznější vzpomínkou Čechů na události okolo pražského Velvyslanectví na podzim 1989 jsou, zdá se, však nesčetné trabenty a wartburgy, které byly východoněmeckými uprchlíky zanechány po celé Praze a teď čekaly na nové majitele. Na to vzpomíná bronzový odlitek sochy ‚Quo Vadis’ trabant na nohách) od Davida Černého, který stojí od roku 2001 v zahradě Německého velvyslanectví v Praze. Na Velvyslanectví samotném tvořilo dlouhé čekání před několika sanitárními zařízeními a polními kuchyněmi všední starosti uprchlíků. Silný déšť v září proměnil zahradu Velvyslanectví v jedno velké bahniště a spláchnul fekálie z chemických záchodků na místa ke stanování, což dramaticky zhoršilo hygienické podmínky a výrazně zvětšilo nebezpečí epidemie. Pražské veřejné služby, které neúnavně dodávaly vodu a odstraňovaly hory odpadu, nemohly situaci nakonec opanovat. Ještě horší než hygienické podmínky, zima a nedostatek prostoru byl však strach a nejistota uprchlíků, kteří museli z části více než jeden měsíc vydržet v tomto provizoriu. Především podezíravost před špicly Stasi uvnitř Velvyslanectví a strach před opětovným odsunem do NDR zatěžovaly atmosféru, protože se lidé, navzdory oficiálně zabezpečené beztrestnosti při dobrovolném návratu do NDR, obávali svévolných sankcí státní moci. Táborem kolovala nepodložená obvinění ze spolupráce se Stasi a vytvářela částečně hlubokou vzájemnou nedůvěru, což nezřídka vedlo k průdkým násilným střetům. Propašovaní agenti Stasi mezi uprchlíky se obávali stále více svého odhalení a zákeřné vraždy a odhalili se proto dokonce dobrovolně německým spolkovým úřadům, aby byli propuštěni z Velvyslanectví. Nedostatek informací a nejasná vyhlídka na to, kdy se něco stane, přispívala ke stále většímu zoufalství, takže Velvyslanectví muselo zajistit také psychologickou pomoc. Uprchlíci byli ale, navzdory jejich zoufalství, rozhodnuti čelit režimu. Jestliže při první návštěvě advokáta NDR Wolfganga Vogela 12. září 1989 opustilo ještě 280 osob Velvyslanectví, aby se pod garancí ústupků vrátilo do NDR, tak narazil Vogel při své druhé návštěvě 26. září na rostoucí nevoli a otevřenou nenávist ze strany uprchlíků.

Diplomatické řešení v pozadí

Zatímco situace na Německém velvyslanectví byla stále dramatičtější, vyjednávali tehdejší ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a tehdejší šéf kancléřství Rudolf Seiters v pozadí o osudu uprchlíků. Režim NDR byl přitom s ohledem na oslavy ke 40. výročí založení NDR, začínající 4. října, a kvůli otevření hranice v Maďarsku 11. září a tím zapříčiněnému masovému útěku značně pod tlakem. V neposlední řadě to byla také mezinárodní reakce na emocionální a částečně i šokující obrázky, která urychlila diplomatickou dohodu. Na okraji generálního shromáždění Spojených národů v New Yorku, několik málo dní před slavnou Genscherovou balkonovou řečí, mohlo při jednáních s československým ministrem zahraničí, s ministrem zahraničí NDR Oskarem Fische-rem a se sovětským ministrem zahraničí Eduardem Schewardnadse konečně dojít ke shodě o odjezdu východoněmeckých občanů do Spolkové republiky. Odjezd mohl ale – to byla podmínka Ericha Honeckera – probíhat jen přes teritorium NDR, což mělo dokumentovat suverenitu režimu při odjezdu uprchlíků. Aby byla občanům, nedůvěřivým vůči slibům režimu SED, osobně dána jistota garantovaného, neomezeného odjezdu, letěli Seiters a Genscher společně do Prahy, kde 30. září večer došlo k legendárnímu vystoupení na balkonu Velvyslanectví. 1. října opustila potom první konečně první zvláštní vlaky s uprchlíky z Velvyslanectví československé hlavní město. Cesta přes území NDR vyvolala u uprchlíků velké starosti, protože se obávali, že NDR svůj slib nedodrží a že vlaky slouží jen k tomu, aby byli uprchlíci vydáni. Ale Honeckerova podmínka cesty přes teritorium NDR se vyvinula pro režim SED ve fiasko. Zvláště po uzavření hranice do Československa 3. října 1989 se rozšířila panika mezi východoněmeckým obyvatelstvem a zvýšil se vnitropolitický tlak na komunistický režim. Tisíce lidí se vrhli poté na nádraží v Drážďanech a v Karl-Marx-Stadt a snažili se zastavit vlaky s uprchlíky a naskočit na ně. Také podél trasy došlo k několika demonstracím a blokádám, které mohly být sice Státní policií násilně rozpuštěny, ale vedly k dalšímu výraznému oslabení komunistického režimu ve východním Německu. Šokováno restriktivní emigrační politikou režimu SED a obzvlášť uzavřením hranice, shromáždilo se 20.000 lidí na pondělní demonstraci v Lipsku a také v Drážďanech bylo pokojně demonstrováno.

Příjezd zvláštních vlaků do Hofu neznamenal však konec vlny odjezdů přes Německé velvyslanectví v Praze. Nepovšimnuta světovým tiskem, šířila se zpráva o legálním vycestování takovou rychlostí, že se již v den odjezdu prvních zvláštních vlaků na Velvyslanectví nacházelo dalších 200 nových uprchlíků. Počet zájemců o vycestování rostl opět skokem, což vedení NDR podnítilo k tomu, aby uzavřelo 3. října hranici do Československa. Touto dobou se nacházelo již 5000 osob na pražském Velvyslanectví. Poté co bylo prozatímní uzavření hranice ze strany NDR 1. listopadu 1989 opět zrušeno, došlo téměř bezprostředně potom k třetí vlně vycestování, při které opět tisíce uprchlíků hledalo přes Prahu cestu na svobodu. Na základě příslibu náměstka československého ministra zahraničí směli uprchlíci také bez povolení z NDR – totiž bez zastávky na Německém velvyslanectví – přímo vycestovat do Spolkové republiky. Na pražském Hlavním nádraží přestoupili rovnou do zvláštních vlaků mířících do západního Německa. Železná opona mohla být tedy touto oklikou přes Prahu obejita. V těchto třech vlnách se dostalo celkem přibližně 15.000 až 20.000 východoněmeckých občanů přes Prahu do Spolkové republiky.

Impuls pro pokojnou revoluci v Česku

Tehdejší německý velvyslanec Hermann Huber mluví při pohledu zpátky na 30. září 1989 o tom, že historické zpracování událostí, které vedly k německému znovusjednocení - a tím také k pokojným revolucím ve státech střední a východní Evropy, nemůže pustit ze zřetele dramatické události v Praze. Na jejich základě došlo 3. listopadu konečně k regulaci odjezdů z Československa. To způsobilo po maďarském otevření hranic další mezeru v Železné oponě a symbolizovalo důležitý signál svobody pro oba státy. Pro NDR to bylo předznamenání pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989, pro Československo centrální impuls pro tehdejší občanské hnutí ‚Charta 77’, vedené pozdějším prezidentem Václavem Havlem, na cestě k nenásilnému svrhnutí komunistického režimu, takzvané ‚Sametové revoluci’. Hans-Dietrich Genscher mluví ve svých vzpomínkách na události před 20 lety o proudu uprchlíků jako o politickém proudu, který v Praze, „nejevropštějším ze všech evropských měst“, skončil.

Zpracování komunistické moci v Česku s deficity

Dvacet let po pokojné revoluci a s ní spojeném svržení komunistického režimu v Česku, stejně tak jako rozšiřující se ‚ostalgie’ se nabízí jako příležitost podívat se zpět na na zpracování komunistického režimu v Česku. Co zbylo po tehdejší euforii a jak se zachází s minulostí? V České republice je třeba především poukázat na roli Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM), nástupnické strany československé komunistické strany. Jestliže byla přímo po ‚Sametové Revoluci’ ještě velkou částí obyvatelstva na základě její čtyřicetileté účasti na komunistické moci odmítána, tak její absolutní a relativní význam v politické krajině České republiky mezitím stále více vzrůstá. Na národní úrovni je pravidelně třetí nejsilnější stranou v Parlamentu a od regionálních voleb na podzim 2008 se podílí na regionálních koalicích se sociálně demokratickou stranou, nebo podporuje její menšinové vlády. Tím se česká komunistická strana poprvé od roku 1989 opět podílí na druhé správní rovině na vládní zodpovědnosti. Neúplný proces zpracování komunistické moci v Česku se projevuje jak odmítáním strany škrtnout ze svého názvu pojem ‚komunistická’ a s ním spojeným ideologickým směřováním, ale také zejména normalizovaným postojem a stoupající akceptací strany ve společnosti, dokonce mezi absolventy vysokých škol.

Německo říká díky!

Ze strany České republiky se nebudou k výročí 30. září 1989 konat žádné zvláští akce. Kapitola „Německé velvyslanectví“ je pro české obyvatelstvo německou záležitostí. Oslavy v České republice se koncentrují na 17. listopad, den boje za svobodu a demokracii (‚Sametová revoluce’), který může být přinejmenším jako následek vývoje v NDR úzce spojován s událostmi okolo pražského Velvyslanectví. Na rozdíl od toho je význam bezpod-mínečného odjezdu obyvatel NDR z Prahy, které Genscher nedávno označil jako ‚psychologický pád zdi’, v tomto jubilejním roce zvlášť zdůrazňován spolkovou vládou. Pod motem „20 let svobody: Německo říká díky!“ vzpomínnala spolková vláda prostřednictvím různých akcí během cesty Českem, Polskem, Maďarskem a Slovenskem od konce května do konce června na souhru národů střední a východní Evropy, které bojovali za demokracii a lidská práva. Přitom byla ceněna zvláště chytrá a pokojná politika pravicových občanských hnutí, která přivedla Železnou oponu k jejímu pádu. Německé perspektivy měly být přitom spojeny s úhlem pohledu konkrétní partnerské země a jejich civilními společnostmi. Důležitým aspektem „vzpomínkové cesty“ bylo přitom ukázat hostitelským zemím střední Evropy vděčnost Spolkové republiky za odvahu a rozhodnost obyvatel Polska, Maďarska, Česka a Slovenska v roce 1989. Speciální význam výročí pro Spolkovou republiku podtrhují vedle četných kulturních oslav v neposlední řadě také sváteční akty Německého velvyslanectví v Praze. 27. září 2009 se koná v prostranství Velvyslanectví slavnost k 20. výročí vycestování speciálně pro bývalé uprchlíky z Velvyslanectví. 30. září následuje potom oficiální recepce. Německé velvyslanectví v Praze navíc zřídilo internetové fórum k lepšímu propojení bývalých uprchlíků z Velvyslanectví a jejich sympatizantů:

(http://www.botschaftsfluechtlinge.de)

Ale také německé politické nadace v České republice se ohlížejí v tomto jubilejním roce častěji na vývoj, 20 let po pádu Berlínské zdi a pokojných revolucích ve východní a střední Evropě. Při různých akcích stojí přitom v centru aspekty jako vzrůstající "ostalgie", pluralizace médií, nebo zcela obecně evaluace toho, co bylo doposud dosaženo. V tomto kontextu uvedla Konrad-Adenauer-Stiftung, zastoupení v Praze, do života první česko-německý den, konaný 15. října 2009 na Masarykově Univerzitě v Brně. Tato akce zaměřující se na studenty má explicitně sloužit k tomu, aby byl zintenzivněn dialog mezi oběma zeměmi, aby se lidé nabili pozitivní energií a aby byl vzbuden zájem a zvědavost o opačnou kulturu.

Že jsou události z 30. září 1989 ještě stále živé a příkladné pro blízký česko-německý vztah, ozřejmuje v neposlední řadě aktuální dokumentace o uprchlících z Velvyslanectví Lidových novin s titulkem:

‚17. listopad přijel v trabantu’.

Sdílet

Příspěvky k akcím
25. srpna 2009
Der Anfang des Endes der Teilung Europas (Veranstaltungsbeitrag)

o této sérii

Nadace Konrada Adenauera je zastoupena vlastní kanceláří přibližně v 70 zemích v pěti světadílech. Zahraniční spolupracovníci na místě tak mohou z první ruky informovat o aktuálních událostech a dlouhodobém vývoji ve své zemi. V „místních zprávách“ nabízí uživatelům webové stránky nadace Konrada Adenauera exkluzivně analýzy, informace z kuloárů a hodnocení.

informace o objednání

erscheinungsort

Sankt Augustin Deutschland