Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu

„To rozhodnutí jsem očekával a budu ho respektovat“, vyjádřil se Klaus v rámci dnešní tiskové konference na Pražském hradě. On sám ovšem nesouhlasí s argumentací Ústavního soudu a považuje rozsudek spíše za politické rozhodnutí než za věcné rozhodnutí. Ratifikaci ale už nebude stát v cestě. Tím skončila dlouhá odysea, která se nejdříve v Česku, potom ale i ve všech evropských státech postarala o rozruch. Po několika ústavních stížnostech, pádu české vlády během vlastního předsednictví a silně protievropských vystoupeních prezidenta ratifikovala Česká republika jako poslední člen EU Lisabonskou smlouvu. Smlouva tak může k 1. prosinci vstoupit v platnost.

Lisabonská smlouva v souladu s českou Ústavou

Poté co český Ústavní soud již 6. října zamítl první ústavní stížnost 17 převážně občanskodemokratických senátorů pod vedením Jiřího Oberpfalzera proti českému průvodnímu zákonu k Lisabonské smlouvě jako neopodstatnělou, rozhodl dnes ráno s ohledem k druhé stížnosti, že evropská reformní smlouva je v zásadě konformní s Ústavou. Oberpfalzer se vyjádřil, že rozsudky obou stížností znamenají ohrožení české suverenity a že senátorům byl odepřen férový proces. Avizoval stížnost u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Pozorovatelé byli oproti tomu rozhodnutím ústavních soudců jen málo překvapeni. Poukázali na skutečnost, že soud již při prvním přezkoumání shledal, že hlavní aspekty Lisabonské smlouvy jsou v souladu s českou Ústavou. Proto hodnotili kritici obě stížnosti senátorů již předem jako zdržovací taktiku, která měla euroskeptickému prezindentovi Václavu Klausovi zajistit důvody pro odklad podpisu smlouvy. Klaus však víckrát zdůraznil, že smlouvu podepíše, což je nezbytné pro její ratifikaci, až když budou vyřešeny všechny právní pochybnosti, totiž až budou předloženy rozsudky Ústavního soudu. Po dnešním rozhodnutí se tak stalo. Navíc EU vyhověla Klausovu požadavku na dodatek ohledně charty základních práv.

Reakce – Demokratické strany vítají dnešní vývoj

Demokratickým stranám v Česku se po brněnském rozhodnutí ulevilo. Že by se na konec Klaus postavil jak proti veškerým institucím v České republice, tak proti 26 členským státům s půl miliardou obyvatel, bylo nyní vlastně vyloučeno. V tom smyslu se vyjádřil také Karel Schwarzenberg, předseda strany TOP 09. Jako u mnoha politků hraje vlastní význam s věkem roustoucí roli, myslí si Schwarzenberg o Klausovi. Ale Klaus se vždy nakonec zachoval jako realista a tak to bude, zdá se, i tentokrát, soudí Schwarzenberg. Brněnské rozhodnutí jen ‚málo překvapilo’ také předsedu ODS Mirka Topolánka. Také špičky ostatních stran uvítaly toto rozhodnutí.

Výroky předních politiků potvrzují, že by bylo nepřesné hovořit o tom, že Česká republika jako celek blokovala ratifikaci. Skutečně se zdá, že to jsou především prezident a jeho nejbližší okolí, kterým blokáda přišla vhod. Parlament a vláda smlouvu ratifikovaly již dávno a nyní potvrdila s Ústavním soudem také třetí státní moc soulad smlouvy s českou Ústavou. Tak zůstala Klausovi jako jediný „spojenec“ v této věci nereformovaná komunistická strana, která od počátku odmítala evropskou integraci a tím také Lisabonskou smlouvu. Politicky byl tak český prezident doma i v zahraničí maximálně izolovaný. Dobře informované kruhy informují o stále prázdnějším prezidentově kalendáři. Zatímco se Václav Havel jako představitel České republiky těší velkému mezinárodnímu uznání a přebírá četná vyznamenání a ceny, Klausovi pozvání na státní návštěvy ubývá.

Poslední prezidentova výhrada

Kdo v Česku a Evropě doufal v relativně hladké podepsání, velmi se mýlil. 9. října, týden po irském schválení, se Klaus postaral s překvapujícím požadavkem na „poznámku pod čarou“ o novou nejistotu v Evropské unii. Před ratifikací Lisabonské smlouvy musí být podle prezidenta v chartě základních práv EU pro Česko sjednána výjimka, která již platí pro Polsko a Velkou Británii. Jinak by mohl soudní dvůr Evropské unie v Lucembursku přezkoumávat českou legislativu a dokonce starší rozsudky, soudí prezident. Konkrétně se Klausovi jedná o to, ochránit Česko proti možným majetkovým nárokům v bývalých Sudetech a neohrozit platnost Benešových dekretů. Tehdejší Fischerovo politování, že se Klaus o svém konání předem nedomluvil s vládou, objasňuje, že je to Klausova osoba a ne parlament nebo vláda, která klade podmínky a která blokovala evropský integrační proces. Termín požadavku, stejně tak jako i skutečnost, že ani česká vláda, ani právní experti Klausovy obavy nepovažují ani náznakem za oprávněné, se postaraly znovu krátkodobě o spekulace, že by mohlo mezi Klausem a Davidem Cameronem dojít ke ‚koalici odpůrců’. Takový scénář byl ale samotným Klausem v nedávném rozhovoru odmítnut. Nemůže a nebude prý čekat na volby do Dolní sněmovny ve Velké Británii. V debatě posledních týdnů bylo však také zřejmé, že nejsou k dispozici žádné vnitropolitické prostředky, díky kterým by bylo možné prezidenta konečně donutit k podpisu.

Na žádném místě nepředepisuje česká Ústava prezidentovi, že musí nějaký zákon, nebo nějakou mezinárodní smlouvu podepsat. Různé úvahy demokratických stran, jak by mohly prezidenta přece jen zahnat do úzkých, znovu ukazují, že by čeští politici Klausovo jednání jednoduše nepřijali. Zamýšlené sankce sahaly přitom od stížnosti kvůli ‚nečinnosti’, přes zrušení jeho zahraničních cest, až po krácení prezidentského rozpočtu. Zelení a TOP 09 uvažovali o tom, že iniciují jednorázový ústavní zákon, který by umožnil ratifikaci smlouvy i bez Klausova souhlasu. Mluvilo se také o návrhu jedné sociálnědemokratické senátorky donutit Klause prostřednictvím obvinění z velezrady k abdikaci. V neposlední řade tyto úvahy ozřejmují, že ratifikace byla nevyhnutelná také z vnitropolitických důvodů. Mezi demokratickými stranami v Česku vládne shoda – to je samo o sobě již velmi neobvyklé – a popsaná opatření proti prezidentovi dávají pravděpodobně jen tušit tíži vnitropolitického zemětřesení, které by následovalo v případě, že by k ratifikaci nedošlo.

Zřetelná varování z Bruselu

Kvůli svým požadavkům na dodatečné vylepšení textu smlouvy se český prezident dočkal ale také silné kritiky z EU – tón z Bruselu ochladnul. Tak se Reinfeldt vyjádřil, že Klausův požadavek je špatným poselstvím ve špatný čas. V minulosti podle něj bylo mnoho příležitostí a spousta času k přednesení odlišných názorů. Někteří poslanci Evropského parlamentu navíc otevřeně požadovali zahájení řízení, kterým by bylo umožněno odvolat Klause z funkce, v případě že by se po pozitivním rozhodnutí českého Ústaního soudu i nadále zdráhal podepsat Lisabonskou smlouvu. Kromě tohoto politického tlaku to byly ale nejspíše hospodářské a finanční sankce ze strany EU, kterých se vystudovaný ekonom Klaus obával.

Ústupek EU – Klaus podepíše

Poslední pochybnosti byly odstraněny na summitu EU koncem minulého týdne v Bruselu. Tam se shodly státní a vládní špičky 27 členských států na tom, že Klausovi ohledně jím požadovaného dodatku vyhoví. Charta základních práv EU nebude nyní, vedle Velké Británie a Polska, uplatňována také v České republice. Na oplátku zaručil Klaus, že – po nyní nastalém pozitivním rozhodnutí z Brna – nebude ratifikaci klást žádné další podmínky. Výsledek považuje za maximum toho, čeho bylo možno dosáhnout, vyjádřil se Klaus. Již před summitem prezident v jednom rozhovoru oznámil ukončení svého odmítavého postoje a zdůraznil, že vlak, ve kterém je smlouva na cestě, již nemůže být zastaven, nebo vrácen zpět.

Nakonec je stále jasnější, že Klausovo zpředmětnění emocionálně nabité sudetské tématiky sloužilo především k uhájení jeho vlastní důstojnosti a že prezident chtěl obyvatelstvu signalizovat, že až do poslední chvíle jednal v jeho zájmu. Prezident neměl nakonec žádnou volbu. Za politické důsledky na domácí a evropské úrovni, které by České republice a Klausovi v případě dalšího zdráhání nastaly, by nemohla být odpovědná jediná osoba, která navíc překračuje své politické kompetence.

Po Lisabonu – Role České republiky v EU

Ale co teď? Jak bude Česko jednat v polisabonské éře? Jsou lidé v České republice vůbec připraveni na novou evropskou realitu? Jak se země v budoucnu zapojí do činnosti EU? Výchozí pozice není jednodušší: Česko se kvůli problémům posledních měsíců samo izolovalo. O to důležitější proto je, aby se Česko v budoucnu již nezdržovalo principiálními debatami, nýbrž aby se po ratifikaci Lisabonské smlouvy zaměřilo na důležité obsahové otázky a praktické výzvy, aby se konstruktivně zapojilo do činnosti Unie a aby aktivně využívalo výhody, které z členství plynou. Během prvních měsíců vlastního předsednictví překvapila Česká republika mnoho skeptiků a dokázala, že umí i na evropské úrovni převzít odpovědnost a být iniciativní. Na to by mělo být navázáno. Také po předsednictví platí, že má Česko přicházet s vlastními návrhy a iniciativou, nebo je rozvíjet. Díky poloze České republiky v ‚srdci Evropy’, partnerství se státy Visegrádu, ale také s dalšími sousedními zeměmi, se nabízejí ‚největšímu z menších’ států v EU velmi dobré předpoklady pro to, aby se svými partnery rozvíjel společné postavení a spoluvytvářel aktivně evropský integrační proces. S ohledem na zavedení dvojího většinového usnesení prostřednictvím Lisabonské smlouvy to bude o to důležitější: hledat většiny, především v regionu – to je zajímavé i pro Německo.

I nadále je zvlášť důležité přinášet intenzivnější a objektivnější mediální zpravodajství o EU. Pouze, když bude společnost lépe informována o EU, jejích mechanizmech a náplni, může dojít k diferencovanému společensko-politickému diskurzu. Aktuální debata o ratifikaci Lisabonské smlouvy v konečném důsledku ozřejmila, jak vnímavé a náchylné je české obyvatelstvo k populistickým a paušalizujícím výrokům o Evropě. To se nezlepší, pokud by se Česká republika i v budoucnu nadále tlačila sama do kouta.